20. 10. 2010

Profesorka klavíru

Co udelá paní profesorka se svým talentovaným žáckem, aby ho motivovala k vetšímu úsilí? Výprask? Možná i neco navíc.Petr zaťukal nesměle na dveře učebny. Šel na hodinu klavíru a dorazil znovu pozdě, ostatně jako obvykle. Opět ztratil pojem o čase, když se zakecal se svými kamarády po skončení vyučování. Jeho pozdní příchody se už stávaly pomalu zvykem. Někdy přišel později o pár minut, jindy i o deset. Ještě nikdy se však nezdržel déle než půl hodiny. „Ta zas bude mít keců.“ pomyslil si, když klepal na dveře.„Dále!“ ozvalo se z zevnitř.Petr vstoupil. Učebna byla prostorná. Uprostřed stálo majestátně vzhlížející křídlo značky Petrof, jež bylo osvětlováno slunečními paprsky. Ty prosvítávaly skrze okenní tabule dovnitř lámaje se přitom o žaluzie a poskytovaly zajímavou podívanou na leskle černou dominantu uprostřed. V rohu potom stála katedra, za níž seděla paní profesorka Novotná – vdova čtyřicátnice, jež vystupovala velice přísně vůči svým žákům. Většinou dávala špatné známky a kárala kdejaký nedostatek. Její vysoké nároky však byly účinné. Vychovala už nejednoho virtuosa a také sama o sobě byla často zvána na večírky, které zpestřovala komorní hudbou na piano. Tato fakta jen stvrzovala její vysoké klavírní a zároveň pedagogické kvality.Petr byl ojedinělý případ. Svými předpoklady převyšoval své  vrstevníky, ale měl problémy s pílí a koncentrací. Do hodin často  chodil nepřipraven a jak bylo řečeno výše i pozdě. Profesorka Novotná se často snažila apelovat na rodiče, aby si zjednaly pořádek, ale ti na svého syna měli jen málo času a příliš se nestarali. Měli však zájem na tom, aby bylo jeho nadání rozvíjeno, a tak se snažili Petra všemožnými způsoby udržet u prestižní profesorky.„Promiňte, paní profesorko, ale ujel mi autobus!“ řekl Petr.„Znovu? To nemáš nějakou lepší výmluvu? Odlož si, ať můžeme začít. Doufám, že jsi cvičil!“ odsekla. Petr si odložil bundu, vytáhl si noty a čekal na pokyn. „Tak se nám předveď, mladý muži.“Petr spustil. Začal tradičně přehráváním stupnic. Ostatně ty mu vždycky šly. Po chvíli paní profesorka usoudila, že je čas na změnu.„Myslím, že jsi už dostatečně rozehraný. Přejděme tedy k etudám.Trochu si projedeme techniku a prstokladová cvičení.“ řekla. Petr etudy nesnášel, a proto je ani moc necvičil. Začal přehrávat.Paní profesorka ho však vzápětí zastavila. „Vidím, že jsi těm etudám znovu příliš nedal. Cvičil jsi vůbec?“ zeptala se.„No, moc ne!“ odpověděl Petr.„Takže plýtváš mým drahocenným časem jen tak pro nic, za nic.“doplnila.Petr mlčel. Začal se stydět a zčervenal. Profesorka Novotná se postavila. Měla na sobě šedý kostýmek a dámské lodičky. Sundala sikabátek, pod kterým měla bílou halenku. Petr mrknul po jejím překrásném poprsí, jež se v halence nádherně vyjímalo.„Tak co s tebou? Necvičíš, chodíš pozdě. Takhle to dál nejde!“ kázala a přitom se začala hrabat ve skříni. „Rodičům nemá smysl volat, stejně by to nic nevyřešilo. Budu to muset vyřídit sama!“dodala stále přitom hledajíc. Petr mezitím seděl za klavírem. Paní profesorka stála u skříně za ním a on se neodvažoval ohlédnout.„Vychovala jsem již několik zdatných klavíristů a ty bys mohl být pro svůj talent jedním z nich. Co ti chybí je však píle a koncentrace. A, tady je!“pokračovala ve svém monologu. „Otoč se,mladý muži a postav se tady přede mě!“ Petr se zvedl z trojnožky a otočil se. Rázem ho polil studený pot.Profesorka tam stála s rákoskou v ruce a propínala ji hrozivě do oblouku. Zrudl ještě více. „Co to má znamenat?“ pomyslil si.„Jsi překvapený? Už mi došla trpělivost a tak jsem se rozhodla převzít otázku tvého dalšího hudebního studia do svých rukou! Víš k čemu se to používá?“ zeptala se s úsměvem a propnula rákosku ještě víc.N-n-na udílení výprasků?!“  odpověděl nesměle.„Přesně tak, mladíku, protože výprask je přesně to, co potřebuješ!“odpověděla. „Paní profesorko, já se budu na příště snažit, už budu pilný!“žadonil Petr.„To si piš, že budeš. Rákoska obvykle mívá ten efekt!“ doplnila s úsměvem. „Až s tebou budu hotová, tak si týden nesedneš a budeš vědět, že studium u mne jsou pot a slzy.“Profesorka Novotná odešla ke dveřím a zamknula je. „To aby nás nikdo nerušil.“ usmála se a postavila se naproti Petrovi. Párkrát si také jen tak do vzduchu švihla. Student se lekl. Vypadalo to, že ji nedrží v ruce poprvé.„Takže začneme!“ přetrhla ticho v místnosti paní profesorka. „Pro výprask je nezbytné, aby byla oběť zároveň ponížena. Svlékni se do naha!“ přikázala důrazně. Petr nemohl uvěřit svým uším. „To myslí vážně?“ honilo se mu hlavou. Raději však poslechnul. Otočil se zády k paní profesorce a začal se svlékat. „Otoč se! Svlékat se budeš čelem ke mně, mladíku! Ponožky a boty nejdříve!“Tímto byla odepřena Petrovi jakákoli důstojnost. Nemotorně se začal svlékat a přitom se snažil vyhnout pohledu na paní profesorku. I přesto však viděl, jak ho důkladně sleduje a hrozivě propíná rákosku. „Šaty si odkládej tady!“ řekla a ukázala na židli. Petr si odložil mikinu i triko. Třesoucími se prsty si začal rozepínat pásek u kalhot. Potom knoflíky a zip a už je stahoval dolů. Vyrovnal se před profesorku do pozoru a u slipů váhal. Díval se celý rudý do země.„Je mi líto, ale obávám se, že budou muset také dolů. Řekla jsem do naha!“ řekla s důrazem na poslední slova. Petr cítil neuvěřitelné ponížení. Ještě nikdy takhle nestál před starší ženou tak, jak ho Pánbůh stvořil. Na neštěstí mu ještě vypověděl poslušnost jeho penis, který se začal nalévat krví. „Pokračuj!“ popohnala ho profesorka.Petr uchopil opatrně okraje svých slipů a začal je jednou rukou stahovat. Druhou si zakrýval mohutnící přirození, pro nějž již byla jeho ruka malá. Vypadal směšně, když stahoval slipy dolů. Paní profesorka se jen usmívala.„Hezké divadélko. Do pozoru a ruce za hlavu! Není nic, co bys měl přede mnou skrývat.“ přikázala. Petr musel poslechnout a zaujal předepsanou polohu. Jeho penis okamžitě vystřelil a propnul se na maximum. „Ale, ale, copak to tady máme? Pán se nám neumí ovládat? No,uvidíme, jak se nám budete vzrušovat po výprasku, mladý pane!“ dodala s úsměvem sledujíce přitom Petrovo trčící přirození, které ji fascinovalo. „Předklonit, ruce na opěradlo židle, mírně překlonit a vystrčit pořádně zadnici!!!“ řekla a ukázala na židli rákoskou. Petr se pomalu přesunul a zaujal předepsanou polohu.„Nohy rozkročit a prohnout více v zádech!“ pokračovala v pokynech.Petr se cítil neuvěřitelně ponížen. Paní profesorka ho mezitím obcházela a hodnotila, zda je s jeho pozicí dostatečně spokojená.„Takhle zůstaneš po celou dobu výprasku.“ prohlásila a plácla Petra rukou přes hýždě. „Moc hezká zadnice!“ pomyslila si.„Takže se připrav. Dostaneš pětadvacet na holou a potom se rozhodnu,co s tebou dál. Prvních deset za pozdní příchody a zbytek ze lenost.Rány si nemusíš počítat. Tempo a síla úderu je na mně!“ několikrát si přitom švihla do prázdna. „Tak jedem!“„Jedna…Dva…Tři…Čtyři…Pět Šest….Sedm….Osm…Devět…Deset!“ počítala a přitom sázela jednu ránu za druhou v rychlém sledu. Prvních pět bylo slabších, ale ty poslední byly pořádně silné. Petrovi také vyhrkly slzy. Na jeho zadnici vyskočily první pruhy, což se zalíbilo paní profesorce. „Tak to máme prvních deset. Až s tebou skončím, budeš mít pěkně zmalovaný zadek!“ smála se a hodnotila svůj dosavadní„výtvor“.„Prosím paní profesorko, už jste mě potrestala dostatečně. Já už budu pilný, už více neunesu!!!“ žadonil Petr se slzami v očích.Hýždě ho neskutečně pálily. „Mlč, mladíku! O tom, zda máš dost a jsi dostatečně potrestán rozhoduji výhradně já sama. Raději to na mě nezkoušej, nebo zvýším intenzitu!“Petr raději zmlkl. „Vystrč pořádně ten zadek! Teď trochu přitvrdím!“rákoskou přitom přejížděla Petrovi po zarudlé zadnici. „Máme tadyještě patnáct ran. Připrav se!“„Jedenáct Dvanáct….  Třináct…. Čtrnáct… .Patnáct!“ Petr už nebyl schopen výprask vydržet a zakryl si zadnici dlaněmi. „Já už to více nevydržím, prosím, paní profesorko, už mě nebijte!“ žadonil zoufale.„Ještě jednou tam dáš ty ruce a začneme znovu!“ zlobila se profesorka.„Ne, ne, jen to ne!“ naříkal.„Šestnáct…Sedmnáct…Osmnáct…Devatenáct…Dvacet!“ Rákoska svištěla vzduchem a Petr měl hýždě v jednom ohni. Jeden rudý pruh za druhým.Paní profesorka zkoumala svou práci a jemně přejížděla po Petrově zadnici dlaní. „Už to budeš mít za sebou. Teď přijdou ty nejtvrdšírány. Posledních pět pro tebe bude mementem.“ usmála se.Profesorka se rozpřáhla a udeřila. Petr stahoval půlky k sobě.„Jedenadvacet!“„Dvaadvacet!“„Třiadvacet!“„Čtyřiadvacet!“„Pětadvacet!“
Petr se svíjel. Poslední rány byly opravdu šílené. Bolest ne a ne ustoupit. Ani nevnímal paní profesorku, která ho obcházela a něco říkala o jejich budoucích lekcích. Asi tak po minutce začal naslouchat.„Můžeš se postavit! Do pozoru, čelem ke mně. Mírný stoj rozkročný.“Petr se vyrovnal. Cítil ohromnou úlevu i přes onu šílenou bolest,která neustávala. Podvědomě si zakryl přirození, jež teď bylo splasklé. „Co jsem říkala o těch rukou?“ pohrozila profesorka. Petr si dal okamžitě ruce za hlavu. Díval se do země. Cítil se neuvěřitelně ponížený. Profesorka mu špičkou rákosky nadzdvihla bradu. „Dívej se mi do očí, Petře!“ řekla přísně. „Odteď budeš pilně cvičit a chodit včas. Tvá zmalovaná zadnice ti bude dostatečnou reminiscencí na dnešní nářez! Ten ti také bude hrozit, když s tebou budu nespokojená a pamatuj si, že může být ještě silnější. Z dnešní lekce toho už mnoho nebude, takže mazej klečet do kouta a zpytuj své svědomí!!! Já si ještě něco musím vyřídit.“ Petr se pomalu odebral do kouta a klekl si. „Ruce za hlavu a nehýbej se. Za moment jsem zpátky!“Petr zaujal svou pozici. Chtěl si sáhnout na svou zadnici, ale neodvažoval se, i když zaslechl, jak paní profesorka opustila místnost. Přemýšlel o tom, do čeho se to dostal a že byl něco podobného vůbec ochoten podstoupit a nebránit se. Takovými úvahami se zabýval pár minut, když zaslechl otevření dveří a veselý ženský rozhovor. „Tak tady je můj žáček, Olgo!“ říkala paní profesorka. „Dostal výprask za pozdní chození do hodin a také za lenost a flákání přípravy. Myslím, že si to teď bude pamatovat!“Petr se cítil hrozně. „Ona si tady dotáhla ředitelku a ukazuje mě jako trofej!“ nadával v duchu. Neodvažoval se však vzepřít, ba dokonce ani otočit. Roh mu poskytoval poslední ochranu jehodůstojnosti.„Koukám, že jsi byla v ráži, Jano. Však tys ty své žáčky vždycky uměla postavit do latě.“ obě se začaly smát. „Kolik dostal?“„Pětadvacet – klasický výprask. Teď jsem ho tady chvíli v koutě a na kolenou nechala rozjímat o trestu.“Ještě používáš ty tvé doplňkové tresty?“ zeptala se paní ředitelka.„Když mívají erekci, tak ano!“ zasmála se paní profesorka. „Právě proto jsem tě přivedla.“ doplnila. „Otoč se mladíku a postav se před nás do pozoru!“ přikázala. Víc ponížit ho snad už ani nemohla.Postavit se nahý před ředitelkou už bylo příliš. Zauvažoval, že bude protestovat, ale raději toho nechal. Nechtěl dát profesorce záminku,aby ho seřezala znovu. Vyrovnal se před oběma dámami do pozoru a ruce už si dal preventivně za hlavu.„Ale hezky poslouchá, panáček!“ usmála se paní ředitelka. Byla to starší, plnoštíhlá žena s brýlemi a velice bujným poprsím. Petr se cítil hrozně trapně stát před takovou ženou na Adama. Nejhorší bylo,že mu znovu začal topořit penis. „No tak, pozdrav paní ředitelku, studente!“ přikázala paní profesorka.„D-dobrý den, paní ředitelko!“ koktal Petr.„Přivedla jsme paní ředitelku, aby viděla, jak jednám s neposlušnými žáky jako jsi ty a aby viděla na vlastní oči doplňující trest za tvou erekci!“Petr zrudl. Jeho důstojnost byla úplně zlomená.„Předvedeš nám masturbaci!“ vyhrkla paní profesorka. Ředitelka se jenom tajemně usmívala. „Ale paní profesorko, prosím, ne, já nemohu!“ žadonil Petr. „Jak koukám tak můžeš!“ řekla a cvrnklaPetrovi do jeho naběhlého údu. „Nechtěj mě dráždit. Rákoska je pořád v záloze! Na kolena a vyhonit!!!“ vykřikla.Petr si pomalu kleknul před dámy. Oči zabořil do země. Ještě chvíli váhal, ale raději poslechnul. Nechtěl se znovu střetnout se zručnou rukou své profesorky.„Zrychli. Ať to lítá nahoru, dolů!“ kázala profesorka. Petr se snažil. Už se blížil k vyvrcholení, když ho paní profesorka zastavila. „Stop! Stáhni si předkožku!“ přikázala. „Paní ředitelko,prosím, plácněte ho přes žalud a je to!“ přenechala závěr své nadřízena„Děkuji za takové privilegium, paní profesorko. Tak, mladý muži,honit si umíš pěkně. Teď se mrkneme na výstřik!“ jen to dořekla, pleskla Petra přes penis. Ten po chvíli explodoval a vyvrcholil.Jeho semeno letělo hodně daleko. Nádherný výstřik, co říkáš?“ mrkly po sobě jako dvě puberťačky.Po chvíli paní profesorka ukončila exekuci se slovy. „Svůj trest mášza sebou. Bolest a ponížení. To tě čeká, jestliže nebudeš dochvilný a budeš líný. Můžeš se obléci a jít domů! My si tady dáme ještěkafíčko!“ zasmála se. Petr na sebe hodil rychle věci jak mu to jen jeho rozsekaná zadnice dovolila a utekl. Toho večera spal na břiše a snažil se zapomenout na trestné extempore…