Můj největší trest

Doma jsem měla dětství moc hezké, táta i máma byli báječní, hráli si se mnou, sportovali, chodili jsme na výlety, měla jsem dost volna, když jsem řekla, kam jdu a kdy se vrátím; ale pořádek musel být. Jakmile jsem nepřišla včas nebo neudělala něco, co bylo mou povinností, už bylo zle a dostala jsem na zadek. Od matky jsem dostávala rukou nebo vařečkou, horší to bylo od táty, to bylo proutkem či prutem. Mámě tvrdil, že tím nemůže způsobit žádné poranění na důležitém orgánu a tak můj zadek to často odnášel jelity. Jak často? Tak jednou, někdy dvakrát za měsíc. Tahle výchova prutem byla asi až do 15 let, a musím se přiznat, že jsem se výprasku moc bála, vždy jsem prosila za odpuštění, slibovala hory doly a že už nikdy, nikdy. S odstupem času musím přiznat, že každý ten nářez byl zasloužený.

Největší výprask, na jaký se pamatuji? Ano, bylo to v mých 14 letech, tedy už jsem byla dost velká, a ten stál za to.

Tenkrát jsem měla nějaké dvě čtyřky ve škole. Nevím už, co mě to napadlo, kdybych to ukázala doma, měla bych asi zaracha nebo delší domlouvání, kvůli známkám jsem byla jen málokdy bita, to už musela být pětka z nějakého důležitého předmětu. Ale já jsem tenkrát doma žákajdu neukázala a podepsala jsem mámu. Paní učitelka na to samozřejmě přišla a do žákovské napsala nový zápis o mém provinění s poznámkou, že, jelikož je to poprvé, nebude navrhovat dvojku z chování, a že nechá na rodičích, jaký trest budou považovat za přiměřený, že by však radila, aby byl takový, aby se už něco podobného neopakovalo. Tahle poznámka, to byla jasná poukázka na parádní vejřez. Nechtělo se mi domů. Toulala jsem se po městě. Konečně asi po třech hodinách jsem se došourala domů. Doma už byl poplach. Na návštěvě u nás byl zrovna strýček s tetou a s mým stejně starým bratrancem z Pardubic, a všichni měli strach, co se se mnou stalo, kde jsem tak dlouho. Rozpačitě jsem vykoktala, že jsem byla u kamarádky, že jsme dělaly úkoly.

"Co tě to napadlo? Víš přece, že když někam jdeš, že to musíš říct, zasloužila bys pořádně na zadek." Teta však maminku mírnila, že se tak nic strašného nestalo, tak ať mi to pro jednou prominou. Táta to uzavřel: "No, máš štěstí, že je tady návštěva, ale máš to podmíněně, tak koukej sekat dobrotu." Pak přišla od mámy osudná otázka: "Co bylo ve škole?" Sklopila jsem hlavu. "No tak, copak bylo? Nějakej malér?" vmísil se táta. "Tak ukaž žákajdu, ať se podíváme." Hledala jsem v tašce schválně dlouho, ale nakonec žákovská knížka musela na světlo. Podala jsem ji tátovi celá ruda: "Tati, prosím tě, nezlob se, odpusť mi to, já už to víckrát neudělám..." Táta otevřel žákajdu, zalistoval a pohled mu samozřejmě padl na poslední zprávu paní učitelky. "Ale, to je překvapení," a ukázal to mámě. "Podívej se, co naše Ivana dělá. Falšuje podpisy!" A povytáhl obočí.

Stála jsem celá rudá. Věděla jsem, co bude následovat. Vedle strachu jsem se i hrozně styděla. Před tetou, strýčkem a dokonce i před Pavlem! "Víš, Ivano, že tohle ti neprojde! Přines si ze skříně prut." Chtěla jsem si hrát na hrdinku, ale tak tak jsem zadržovala slzy. Šla jsem do předsíně. Chtěla jsem ještě zoufale oddálit nevyhnutelné, tak jsem prut shodila za skříň, chvíli jsem jako hledala a pak řekla, že tam žádný není. "Není?" podivil se táta. "No, tak to si budu muset opatřit jiný," a vyšel na zahradu. Přestala jsem dělat hrdinku, obrátila se k mámě a prosila ji, ať se za mě přimluví, že už to nikdy neudělám. Máma ale byla neoblomná: "Dnes, Ivano, ne. Za tohle holka zasloužíš, v tom tě chránit nebudu." I teta se pokoušela přimlouvat, ale strýček ji zarazil, že to je věc našich a moje, ať se do toho neplete. Pavel koukal s napjatou tváří. Pro něj to bylo divadlo.

Po chvilce se táta vrátil, v ruce čerstvě uříznutý lískový prut. Znova jsem šla do prosa, ale táta mě odbyl. "Tady přestává každé domlouvání. Sundej si kalhoty ..." Vyhrkly mi slzy. To ponížení dostat na holou před Pavlem a tetou. "Prosím tě, aspoň ne tady." Otec se na mě podíval, chvíli rozvažoval, ale pak kývl: "Zasloužila bys, aby byla bita přede všemi, ale prosím tedy, pojď vedle." Šla jsem se sklopenou hlavou, oči zalité slzami, ruce jsem si držela na zadku. Táta za mnou. Zašli jsme do vedlejšího pokoje, táta jen trochu přivřel dveře. Pak znovu poručil: "Tak ty kalhoty i kalhotky dolů. A polož se přes koleno!" Posadil se a vystrčil koleno. Pokorně a odevzdaně jsem si stáhla kalhoty i kalhotky a položila se s vyšpuleným holým zadkem přes koleno. Už jsem věděla, že je vše marné. Otec si mě pevně popadl, pak zdvihl ruku s prutem a švihl. Palčivá, ostrá bolest. Skousla jsem si rty, abych nekřičela. A znovu. A znovu. Vydržela jsem to asi přes čtyři rány. Pak už jsem vykřikla "au" a pak prosila a naříkala a křičela: "Au, už dost! Au! To bolí! Au!" Marně jsem se pokoušela kroutit se, otec mě držel jak ve svěráku, dokud jsem nedostala 25.

Po skončení exekuce bolest byla hrozná. Zadek pálil jako bych se opařila. Vstala jsem, dala si opatrně dozadu chladivé ruce a ucukla jsem. Podívala jsem se do zrcadla ve skříni, na zadku bylo jedno naběhlé rudé jelito vedle druhého, některé i nahoře na stehnech. A do toho přišel ještě tátův zostřující rozkaz: "Abys na to hned nezapomněla, tak kleknout do kouta. Tak jak jsi na půl hodiny!" Nevím, jak jsem tu půlhodinu přestála či spíše překlečela, pořád jsem se hrozně bála, aby se snad někdo z návštěvníků na mě nepřišel podívat a neviděl mě v tak zahanbující situaci.

Po půlhodině táta přišel, že hosté odjíždějí, abych se šla rozloučit. Věděla jsem, že odmlouvání nepomůže, natáhla jsem si tedy kalhoty, zadek pálil ještě víc. Se sklopenýma očima a celá rudá jsem se loučila, věděla jsem, že mě slyšeli brečet i že slyšeli švihání, a hrozně jsem se styděla.

Po odchodu hostí jsem si uvědomila, o jsem provedla, prosila jsem za odpuštění a slíbila, že už to nikdy, opravdu nikdy neudělám. Táta se usmál, pohladil mě a řekl, že to taky doufá, že víc by už přitlačit asi nedovedl. A i když jsem měla asi týden vidět jelita a nemohla jsem proto ani na tělocvik a na basketbal, a ještě jsem se musela paní učitelce přiznat, že jsem dostala pořádný výprask na holou, myslím si s odstupem, že tenhle nářez byl to nejlepší, co mohl táta tenkrát udělat.