Tento výstup měl však ještě dohru. Ředitelka po přečtení Richardovy zprány usoudila, že trest musí být citelnější. Po večerce šla spolu s Richardem do dívčina pokoje. Lenka byla již v noční košilce, jinak nic. Otevřely se dveře ložnice a v nich se objevila ředitelka. Několik okamžiků bylo ticho. Lenka byla jako zmrzlá. Ředitelka kráčela pomalu k dívce, v rukou dlouhou černou plácačku připomínající malé veslo, potaženou kůží. Pohled na tenhle krutý instrument dívku úplně paralyzoval.
Och, slečno Hejduková, já..já...já..." "Nech si to, Lenko," odsekla ředitelka. "Mám o tobě zprávy, o tom, co jsi dělala. Nemůžeš čekat, že to zůstane bez následků." Lenka se podívala se zachvěním na tu strašnou plácačku: "Nedotýkejte se mě. Já..já zavolám matku a ona mě odtud hned vezme." Ředitelka se usmála: "Nemyslím. Pokud vím, je na Tebe matka velmi rozzlobená a cítím, že tě pan Hazel nepotrestal dost vydatně. Tak si to zopakujeme. Ale silněji, abys to jen tak nezapomněla. A to, to právě uděláme, Lenko, hned teď!" Vyděšená dívka začala ustupovat, ale ředitelka jí pevně popadla za paži a dovlékla ji k pohovce. S pomocí Richardovou ji ohnula přes zadní opěradlo, takže hlava dívky byla na sedadle na polštáři. Nohama bezmocně kopala do zadní stěny. Richard ji pak přivázal páskem její noční košile ruce k sobě. A ředitelka pak jí vyhrnula tu košili až do pasu. Prdelka a stehna dívky byly zcela holé a připraveny pro trest. Než začala ředitelka vyplácet, Lenka hlasitě protestovala. Ale pak už byly slyšet jen mlaskavé zvuky plácačky na jejím zadku a ty se mísily s jekotem:
Aúúúúúú..." Prásk."Auíííí" Prásk!"Jaúúúú!" Prásk! Lenčino téměř nahé tělo, vypnuté přes opěradlo pohovky přidržoval Richard lehkým stiskem v zádech. A ředitelka mezitím vší silou znovu a znovu švihala přes dívčin zadeček. Ta kopala nohama v marné snaze zmírnit nějak štípavou bolest. Ředitelka i Richard byli přesvědčeni o efektnosti trestu.
Och, prosím, už dost,...to bolí,...néééé!...prosím, ne víc...aúúúúú!" Lenčiny výkřiky svědčily, že každý úder plácačky pořádně bolí. Ředitelka vskutku přitlačila, každá rána silně smrštila dívčino maso a pak se objevila vždy rudá naběhlá stopa. Richard i ředitelka cítili uspokojení z tmavě rudého až šarlatového zbarvení dívčina zadku, jež kontrastovalo s bílou kůží na zádech a stehnech. Když se dívčin jekot stal hysterickým a jelita začínala mít charakter už poškozené kůže, Richard zastavil ředitelku. Dovolil pak, aby se dívčina kůže ochladila. Několik minut Lenka hlasitě plakala, její zadeček se kroutil vysoko ve vzduchu, nohama ještě kopala do stěny pohovky. Postupně se pláč změnil v tiché vzlykání a sténání. Richard pak rozvázal dívce ruce. Postavila se, přešlapovala kolem pohovky z jedné nohy na druhou a tiskla si ruce k zadničce. Ředitelka se pak posadila na pohovku a vyzvala dívku, aby se jí položila přes klín. Ta se strachem poslechla, přitom se dívala vyděšena na Richarda a dala se zase do pláče. Ale ředitelka jen již prohmatala dívčin zadek, ovšem za hlasitých reakcí nebožačky. "Myslím", řekla ředitelka, "že tato mladá dáma se bude chtít omluvit za své chování a uvědomí si, že není ještě tak dospělá, jak si myslí.
Žádné komentáře:
Okomentovat