U nás to bylo moc jednoduše zorganizováno. Když jsme něco provedly, dostaly jsme určitý počet trestných bodů. Na tabuli v chodbě. A když celkový počet dosáhl 100, musely jsme se hlásit bezpodmínečně hned večer otci či matce k potrestání. Když jsme zapomněly, body přibyly. A pak večer přišlo potrestání. Před celou rodinou. Byly jsme tři sestry, Eva, Sylva a já, a náš nejmladší bratříček, mazlíček rodiny, ten nebyl bit nikdy. Musely jsme se vysvléci do naha a přinést rákosku, která visela vedle té tabule. Tabule s body byla všem příbuzným a známým dobře známá a vždy se vyptávali, kdy byla naposled překročena míra a kdo byla ta šťastná. Napřed jsme musely s úklonou otci předat rákosku a políbit ji, a pak si kleknout a poprosit za odpuštění. Pak jsme musely odříkat přesně jakési desatero o tělesných trestech, které jsme znali nazpaměť. Jakmile jsme se spletly, už jsme dostaly rákoskou přes ruku, přes prsty. To samo sebou nepřispívalo ke klidu při odříkávání toho "desatera". A pak přišel příkaz: "Přes židli!" A to tak, že jsme byly ohnuté přes zadní opěradlo, palce u nohou se sotva dotýkaly země, obličej zabořený do polštáře na židli, a zadek vysoko ve výši. Ruce se musely držet předních nohou. Vidět v této zahanbující poloze bylo vše. A pak to přišlo. Musely jsme si počítat rány, to mezi ječením a pláčem při velmi bolestivých úderech bylo zvlášť obtížné. Ke konci se pláč měnil v křik, kopaly jsme nohama a podobně. Obvykle jich bylo 15, 20 na zadek a 5 na stehna hned pod zadnicí. To bylo jednak moc bolestivé, jednak nám to bránilo v létě chodit se koupat a podobně. A pak okraje kalhotek se zařezávaly zvlášť bolestivě do jelit v těchto místech. Pak jsme musely znova si kleknout a poprosit o odpuštění a odříkat znovu to "desatero". A případné chyby se připisovaly již na nový účet. Nejhorší bylo, když počet bodů překročil příliš těch 100. To znamenalo další rány. A znovu přes opěradlo, ale tentokrát otec nevyplácel jako dřív podélně, rovnoběžně, ale tak, že se rudé pruhy křížily. A v místech křížení se objevovala navalitá oteklá místa, která se hojila i několik týdnů. A pak jsme musely zase si kleknout a otci poděkovat. A pak odnést rákosku na chodbu, aby byla zas připravena k dalšímu použití. Nakonec jsme se musely po výprasku, nahé, s pruhovanými zadnicemi, postavit "na hanbu" do kouta a tam čekat, dokud nás neposlali rodiče spát. A když se provinily dvě z nás, tak jsme tam stály dvě zpráskané vedle sebe, plačící a vzlykající. A tato výchova trvala u nás, i když nám bylo 18, 19 a více. Bolesti byly stejné jako dříve, ale to zahanbení bylo větší. A navíc otec vždy dovolil, ba trval na tom, že náš bratr má být přítomen, který měl z našich exekucích škodolibou radost. To vyvolalo často naše protesty, které nám však vynesly jen další trestné body. Já sama se cítila strašně zahanbená. A Eva, která při každé ráně měla zvyk, že roztáhla nohy jako žába, takže bylo vidět opravdu vše, to nesla také velmi zle. Vždy, když mě takto viděl viděl, jak dostávám zcela nahá svůj výprask, byla jsem hrozně pokořená. A večer v noci se mi oči zaplavovaly slzami, a měla jsem hrozný vztek a pocit ponížení. Ale musím přiznat, že ta přísná výchova měla cosi do sebe. Ne že by se mi líbila, to ne, ale jistě nás vyvarovala mnohých činů, kterých bychom jinak litovaly.
Žádné komentáře:
Okomentovat