Malý medvídek, dětská hračka, vypráví o své Jiřince. Jiřinka, dcera starosty, leží na posteli na břiše, bez pyžama, drží mě v náručí a pláče. Nemůže ležet na zádech, její zadek je horký, chvěje se a je plný modřin. Byla moc bita rákoskou. Slzy jí stékají po tváři do mé kůže. A všechny hračky ten výprask viděly. Proč se to stalo? Asi před třemi týdny se mi Jiřinka svěřila, že si rodiče přejí, aby si vzala staršího muže, o kterého ona nestojí. Je sice z dobré rodiny, bohatý, dobrého chování, ale nechce ho. To jsem věděl, že bude zle. Pan starosta vždy dokáže prosadit, co chce. A dokáže být přísný. Znal jsem Jiřinku od narození. Byl jsem její první hračka. A věděl jsem, že od té doby, co vzal pan starosta její výchovu do vlastních rukou, že byla velmi přísně vychována. Často byla poslána "nahoru" a musela se "připravit". A pak vždy pořádný výprask. Až do nynějška. A také dnes. Již včera přišla za Jiřinkou její matka a přesvědčovala ji, že by se měla za onoho muže provdat. Jiřinka by se měla naučit mít ho ráda. Nakonec se Jiřinka rozplývala v slzách a po matčině odchodu se mě ptala, co má dělat. Myslel jsem si, že bude muset poslechnout. Starosta a jeho paní nejsou zvyklí na odpor. A tak dnes přišla s pláčem: "Ach, medvídku, taťka mě poslal "nahoru". Víš, co to znamená." Posadila se nešťastně na pelest postele a začala se svlékat. Všechno, až na kalhotky. Stále přitom polykala slzičky. Vypadala tak politováníhodně! A těžce vzdychala. Pak se zarazila. Věděl jsem, co má na mysli. Že si kalhotky nesundá. A nenechá si nasekat. Že je na to velká... že taťka nemá právo si ji nahou ohnout a seřezat ji. Nenávidí to. Cítí se jak malá. A k tomu ty vzpomínky na dřívější časté výprasky! Ale pak si to rozmyslela. Otec každou chvíli přijde, a bylo by to horší. Dávka by se zdvojnásobila. Tak si i stáhla kalhotky. Neměla na sobě už vůbec nic. Vypadala hrozně vystrašeně. Viděl jsem tu scénu už mockrát. Ale nedalo se nic dělat. Hned vedle dveří visela na háku tenká rákoska, aby ji měla Jiřinka stále na očích a tatínek hned po ruce, když přišel rozhněvaný do místnosti. Nikdo na světě se nesměl té rákosky dotknout... A Jiřinka čekala. Taťka ji nechal čekat 3/4 hodiny, vyděšenou, ve strachu co bude, či spíš jak to bude zlé. Myslila si, že žádná dívka na světě na tom není tak bídně. Konečně pan starosta přišel. Vypadal jak přetopený kotel. Hned u dveří popadl rákosku a švihl s ní ostře ve vzduchu. Jiřinka se přikrčila v rohu postele ke zdi. Ale on, místo aby ji popadl za ruku a postavil, jak čekala, trhnul s ní tak, že ležela na zádech. A pak ji popadl za kotníky u nohou a zvedl jí nohy nahoru, až byly špičkami podél její hlavy. Byla tak dvojitě ohnutá a přimáčknutá k matraci. Její zadek, obě půlky byly plně vystaveny. Nepříjemná pozice pro výprask. Ale která je příjemná? Nevím, zda pan starosta byl již unaven debatami s dcerou o jejím sňatku, ale když zvedl ruku s rákoskou do výše, řekl: "Když nechceš přijmout naši volbu manžela po dobrém, tak ho přijmeš po zlém!" A pak to začalo. Jedna rána za druhou dopadaly na její zadeček. Jiřinka ječela, jako by se jí dotýkal rozžhavený pohrabáč. "Ne, tatínku, ne, prosím, ne!" Pokoušela se bránit. Snažila se kopat nohama, kroutit se na posteli a vysvobodit se z tohoto držení, ale držel ji pevně. Ještě více ji přimáčkl k posteli a vystavil její zadek plnému výjevu. Ještě že tam nikdo jiný nebyl. Viděl jsem už mockrát Jiřinčiny výprasky, ale snad ještě nikdy se nekroutila jako dnes. Tak zoufale! Natáčela se na všechny strany, aby se vyhnula rákosce, ale tím ji více tiskl. Každá rána vyvolala sevření půlek, aby se nějak vyrovnala s palčivou bolestí. A výprask, krutý výprask pokračoval. Dostala další dva tucty než starý pan starosta pověsil rákosku na hák a odkráčel z ložnice. Dívka se přetočila na břicho a stočila se do klubíčka. Pak v zoufalé snaze nějak ztlumit bolest svírala a rozevírala půlky a natáčela se na jeden či druhý bok. Pak mě, jako vždy, chytla, přitiskla mě k sobě a smáčela mě slzičkami. "Ach, medvídku, myslíš, že ta děsná bolest někdy přestane? Viděl jsi, jak mě otec napráskal? Nebudu moci vůbec spát. Bolí mě to moc. A nevím mám
Žádné komentáře:
Okomentovat