Slečna Trepáková zavedla Lídu do předpokoje před ředitelnou. Seděly tam ještě čtyři spolužačky. Všechny věděly, proč tu jsou a jaké to bude mít následky. Lída si myslela, že to pro ni nebude muset být tak zlé. Napsala přece svou práci. A pak, protože ostatní měly moc práce a jiných úkolů, napsala práci i pro ně. A snažila se psát jejich stylem. A psala ráda. A věděla, že píše dobře, bez větších chyb.A už byla zavolána Stáňa Adámková do ředitelny.Já, Lída, jsem napjatě sledovala, co se bude dít. Zaslechla jsem: "Plagiátorství...tolerovat...rákoska...na holou...litovat." Ach, rákoskou a na holou! Proč jsem jen ty práce psala. Ale já nic neopisovala, já žádný plagiát nevytvořila. Prásk! Stáňa vykřikla, bylo to dobře slyšet skrz masivní dubové dveře.. Prásk! Další zaječení a pak tlumené vzlyky. Pohlédla jsem na ostatní a viděla jsem, že brečí. Nemohla jsem tomu věřit. A pak jsem zjistila, že i mně tečou po tváři slzy. Prásk! Doufala jsem, že to bude konec Stánina utrpení. Ale! Prásk! Zaslechla jsem: "Drž...pozice...ještě dvanáct...litovat!" Ach, to znamená, že to bude šestnáct rákoskou na holou. A věděla jsem, že Jana, jedna z nás, dostane ještě víc. Měla na sobě zcela nedovolené francouzské krajkové kalhotky. Byla jsem ráda, že já mám uniformu i prádlo podle předpisu. Pak jsem slyšela, že ředitelka, paní Crpalská, požádala sekretářku, slečnu Trnkovou, aby Stáňu pevně držela. Prásk! Další, opět zavřísknutí, a další a další. Teď už musela mít Stáňa pokryt celý zadek jelity a další dopadají na již dříve postižená místa. Netěšila jsem se vůbec na to, co přijde. A další a další, doprovázené ječivým vřískotem. Začala jsem vzlykat, ostatní děvčata také. Paní Crpalská to pokládala za součást trestu, to čekání. Všechny jsme si představovaly, jak se nám asi bude po tom všem sedět. A navíc jsme i věděly, že vše je slyšet na chodbu a že každý ví, co se v ředitelně děje. Svírala se mi strachem prdelka. Konečně přišla poslední. Tak chudák Stáňa to má za sebou! Konečně po dlouhé pauze se otevřely dveře a ředitelka vypouštěla Stáňu mezi nás. Měla dosud kalhotky v polovině stehen a šlo se jí špatně. Tvář měla uslzenou. Bylo jí vidět její klín a zpráskaný zadek. A musela se postavit čelem ke zdi. Celý zadek byl pokryt lineárními rudými jelity na bílé kůži. Mezitím se objevila ještě další profesorka, slečna Gustová. Ředitelka se k ní obrátila: "Dohlédněte, aby po celou tu dobu stála tak, jak je, s rukama nad hlavou. Pro ostatní dámy to bude dobrá připomínka, co je čeká.""Lída Belníková!" Byla jsem na řadě. Zvedla jsem se na třesoucích se nohou a došourala jsem se do ředitelny. Slečna Trepáková nás následovala. Zavřela dveře a už jsem neviděla Stánin rozsekaný zadek. Pak začala obvyklá řeč paní Crpalské před trestem. Nové bylo, že mě pochválila za mé eseje: "Všech pět bylo vynikajících. Gratuluji ti," řekla ta potvora a podala mi ruku. Byla jsem zmatená. Že bych ušla výprasku? Zmatená jsem jí ruku stiskla. "Ale teď k tomu hlavnímu. Nemůžeme tolerovat, aby jedna žákyně dělala práci za druhé. Ostatní dívky dostanou výprask za plagiátorství, Ty máš na vybranou. Buď vyloučení nebo dvě lekce s výpraskem rákoskou. Stáňu čeká další za měsíc. Jak si vyberou ostatní, to nevím. Ty si také můžeš vybrat. Buď vyloučení nebo dvacet rákoskou na holou a pak se postavíš vedle Stáni.." Těžká volba. Má prdelka si přála vyloučení, ale já se rozhodla jinak: "Rákoska, madam." "Dobrá volba. Budeš zde moci dokončit školu. Tak se ohni přes stůl!" Tak tedy to bylo. Už jsem takhle byla dvakrát. Jednou také s kalhotkami dole, ale jen plácačkou a jednou rákoska, ale přes kalhotky. Tak jsem se položila napříč přes stůl. Složila jsem ruce a položila si na ně hlavu. Cítila jsem, jak je mi vyhrnuta sukně a přišpendlena nahoře. Po chvilce mi sklouzly i kalhotky, cítila jsem chladný vzduch na své prdelce a v rozkroku. Byla jsem pokořená. "Slečno Trepáková, podržte ji, prosím. Nechci tu mít žádné hlouposti." Cítila jsem chladný dotek rákosky, jak si paní Crpalská vyměřovala cíl. Nadechla jsem se. Paní Crpalská stále čekala. Vtom: Prásk! Chtělo se mi vykřiknout, ale zadržela jsem dech. Pak jsem jen vydala sérii zasténání: "Aúúúúú, jau! Cítila jsem, jak se mi nalévá jelito napříč zadečkem. Delší pauza. Prásk! Teď jsem již zaječela. Ředitelka se ušklíbla: "Buď ráda, že je trestán jen tvůj zadek a ne tvá budoucnost."Pokoušela jsem se vysvobodit z držení slečny Trepákové, ale marně. Nemohla jsem si dát ruku dozadu a chránit si tak prdelku. Ruce jsem měla mokré od slzí. Nikdy jsem nezakusila větší bolest. ta rákoska tenkrát přes kalhotky nebyla zdaleka tak zlá. Myslela jsem si, že budu mít trvalé stopy. Prásk! Prásk! Ta chytila spojení mezi zadečkem a stehny. Zavřískla jsem a pokoušela se odvalit. Ale slečna Trepáková musela mít sílu jako zápasnice. Bylo to marné. Prásk! Teď jsem překonala rekordy v hlasitosti jekotu. Ta dopadla přesně na jelito po předchozí ráně. Jelito ještě víc naběhlo. Prásk! Prásk! Prásk! Ty další dopadaly přesně mezi předešlé. Ruce mu vlhly dalšími slzami, cítila jsem horko jak v obličeji, tak vzadu. Prásk! A to byla teprve polovička. Prásk! Mezi jednotlivými ranami jsem trvale vzlykala. Prásk! Další zase přesně přes předchozí jelito. Opět jsem se zazmítala. Miss Trepáková se ozvala: "Lež a nehejbej se!" Pauza. Cítila jsem, jak sevření mých ramen povolilo. Honem jsem si dala ruku na zadek. Ale omyl, bolest tím dotykem ještě zesílila. "Lído! Ruce zpět, nebo ti zdvojnásobím trest!" Pak jsem opět ucítila na svých ramenech váhu slečny Trepákové. A pak: Prásk! Chvíli jsem si odpočinula, ale bolest se znovu vracela. Prásk! Prásk! Prásk! Další a další. Ječela jsem, rány zasahovaly nyní spojení mezi zadečkem a stehny. Ale už to bylo jedno. Bolel mě celý zadek, takže bylo jedno, kam která dopadne. Prásk! Zapomněla jsem na své úsilí a znovu se začala zmítat. Bezúčelně. Prásk! "Prosím!" "Ještě jedna!" Slyšela jsem, jak poodstoupila a pak: Prásk! Ta přišla napříč ostatním jelitům. Vydala jsem hrozný zvuk. Zavřeštění. Slečna Trepáková mě držela pevně. A i když to děsně bolelo, byla jsem ráda, že to mám za sebou. Kdyby mě to tak nebolelo, byla bych litovala ostatní, že tím budou muset projít dvakrát. Brečela jsem nyní uvolněně a usedavě. Pak mě paní Crpalská postavila a s kalhotkami spuštěnými mě odvedla tam, kde čekaly ostatní. A postavila mne vedle Stáni. Musela jsem vypadat hrozně, podle pohledů, jaké na mne vrhaly ostatní. Musela jsem si dát ruce za hlavu.Zasloužila jsem si tenhle trest. Už nikdy nebudu psát za jiné jejich úkoly.
Žádné komentáře:
Okomentovat