Osmnáctiletá německá dívka hledá radu

Je mi 18. mám jen matku, ta mě do teďka vychovává velmi přísně. S tím souhlasím, dívky mého věku potřebují přísnou výchovu, ale trápí mě ponižující způsob, jakým to matka provádí. To, že z toho dělá veřejné divadlo.

Když nabude dojmu, že si to zasloužím, oznámí mi, že mě to čeká. A vím, že příští sobotu ve 2,00 odpoledne to bude. Čekání je hrozné. A vím to nejen já, ale i naši sousedi v domě. Když ta sobota přijde, oznámí mi matka: "Připrav se!" - To znamená, že musím otevřít dveře z naší haly ven na chodbu. Pak dát menší kulatý stolek doprostřed proti dveřím, položit na něj velký tlustý kožený polštář a přinést rákosku a důtky (Klopfpeitsche). Ty mají na konci 6 kožených řemínků, tenkých jak tužka. Pak se musím vysvléci? šaty, kalhotky, pas, a srolovat punčochy pod kolena. Nepokouším se odporovat, to by bylo ještě mnohem horší. Pak přijde nejhorší rozkaz: "Tak, Evo, na stůl!" Položím se přes polštář, chytím se protilehlého okraje stolku, nohy ve střevících s vysokými podpatky napnuté, zadek vysoko ve výši. Byla by to jinak docela pohodlná pozice, kdyby mě nečekalo to další. V zrcadle přitom mohu vidět mamku, jak si protahuje důtky v dlani, a pak jak se staví za mě. Rákosku si položí vedle. A už švihnou řemínky na mou holou zadnici. Hrozná bolest a hrozný zvuk. Mamka přejde pak na druhou stranu a elegantním pohybem švihne zleva. Toto opakuje obvykle třikrát, poslední série bývá přes stehna. Pak si dá přestávku, přitom natočí stolek tak, že můj zadek je obrácen ke dveřím místnosti. Nesmím se ze své pokořující pozice hnout. Přestávka trvá tak 10 až 30 minut. Pak si musím roztáhnout nohy asi půl metru od sebe. Vím, co to znamená. Mamka dosáhne svými řemínky i mezi má stehna a do žlábku. A pak přijde další série. To už vždy hlasitě ječím a křičím, i když se snažím být - aspoň zprvu - co nejtišejší. A když se pohnu a nezůstanu ve své původní pozici, mamka zvedne rákosku a hned mám jedno dlouhé jelito napříč obou půlek. Rákosku nenávidím hrozně. Při výprasku to bolí sice asi stejně jako ty důtky, ale jelita bolestivá zůstávají mnohem déle. Důtky se však dokáží zakousnout i do těch citlivých míst mezi stehny.

Tato sekvence ran trvá tak dlouho, dokud si mamka nemyslí, že mám dost. Výsledek je ten, že ukazuji svůj holý sesekaný zadek i svou ubrečenou tvář k našim otevřeným dveřím. A v tom je ten můj největší problém. Při otevřených dveřích je všechno slyšet po celém domě. A navíc většina obyvatel to ví, co mě v tu sobotu čeká od mé mamky, která se s tím netají, nebo to pozná z mého utrápeného chování. A každý má najednou zrovna nějaký důvod, proč musí být na chodbě u našich dveří, či si musí o něčem zrovna promluvit s mou mamkou. Mamce to ale na rozdíl ode mě vůbec nevadí. Všechny přihlížející zve, aby se podívali zblízka, jak mě vychovává. Pozve například naši domovnici a dá se do rozhovoru o čemkoliv: "Jen tu počkejte, zatímco budu pokračovat v potrestání Evy. Jen se podívejte, jak je osmnáctiletá dívka vychovávána, když se neumí chovat a poslouchat."

Matka také klidně k mému potrestání přizve Gerta, studenta, který bydlí o dvě patra výše. Ten chlapec se mi moc líbí a já jemu taky. Mamka počítá s tím, že se ve vhodnou dobu vezmeme. A tak, i když on je v rozpacích a otáčí hlavu stranou a je celý červený, zve ho blíže, aby vše viděl. Nepřipadá jí to nijak nevhodné, když vidí jednak můj holý zadek a stehna a vše mezi nimi, jak mám roztažené nohy, a jednak považuje za správné, když Gert vidí, jak jsem vychovávána, že ze mne bude poslušná a pokorná, dobře vychovaná manželka. Jednou se pokusil něco namítat, ale matka ho hned zarazila: "Ve svém bytě já rozhoduji, co je dobré pro mou dceru, a vy musíte pochopit, že si to plně zasluhuje. Nemyslíš, miláčku?" - A tak musí Gert přihlížet, jak dostávám na zadek i stehna, vše zcela obnažené, jak musím roztáhnout nohy a jak se kroutím na stolku, a jak ječím a řvu přitom i potom. K tomu podotýká: "To není špatný způsob, jak jednat i s manželkou později!"

Mnohokrát jsem prosila matku, aby upustila od těchto veřejných trestů - přitom sám výprask považuji i v 18 letech za správný a oprávněný - že je to hrozně zahanbující a pokořující, ale mamka to rezolutně odmítla. "Co je na tom, dostat výprask před blízkými známými nebo před budoucím manželem? A pak i to zahanbení ti udělá jen dobře." To mi řekla ještě před týdnem, krátce po mých osmnáctých narozeninách, k tomu to bylo i po padesáté, kdy jsem byla takto bita.

(Chtěla pak radu od čtenářů, co by měla dělat.)