Skončil školní rok. Dvě dcery statkáře pana Zemana se vracejí z Prahy domů. Kamila, mladší, ta chodila do sexty, bylo jí 16. Starší Lenka, 17 roků, chodila do předposledního ročníku obchodní akademie. Bydlely v Praze v podnájmu, ale ten poslední den školy už měly zabaleno, kufr s sebou a sešly se na nádraží. Kamila, ta měla vysvědčení pěkné, ne sice vyznamenání, ale byly to jen jedničky a dvojky, doma budou rodiče spokojeni. Zato Lenka přišla na nádraží smutná, slzy na krajíčku. Čekala, že to bude zlé, ale že to dopadne takhle, to nečekala. Propadla ze dvou předmětů (matematiky a ekonomie) a k tomu navíc 3 čtyřky. Ještě, že dostala možnost udělat po prázdninách z těch dvou předmětů reparát.Když Kamila viděla na nádraží smutnou sestru, hned se jí vyptávala na vysvědčení. Lenka jí to vysypala. Kamila se ušklíbla škodolibě: "A tak to si už připrav zadek na pořádnej vejprask, tohle ti táta nedaruje." - "Nemyslíš, že už na výprask jsem dost stará? Ale budu mít přísný dohled a budu muset asi k někomu chodit na vyučování," řekla odmítavě, ale tak úplně jistá s tím výpraskem si nebyla. - "Myslíš si, že nedostaneš? Vzpomeň si na minulý rok, kdy jsi měla v pololetí dva napasy a jak ti táta napráskal, že jsi musela pak spát na břiše. Anebo já, ještě vloni jsem byla bita, že jsem dva dny nechodila do školy a falšovala omluvenku. Já měla zadek jedno jelito." - "No, ale to bylo všechno víc než před rokem, mě je už 17."Přijely domů. Na nádraží je čekalo auto ze statku, šofér nový, mladý, elegantní muž, představil se slečnám jako inženýr Lesák, že je u pana otce na studijní praxi. "A co vy tak smutná, slečno?" ptal se Lenky. - Ta jen zavrtěla mlčky hlavou. Ale Kamila hned referovala: "Má špatné vízo a teď se bojí, že bude doma zle." - Pan inženýr se raději nešířil dál o tomto tématu.Přijeli domů, maminka je obě objala a už je zavedla do kanceláře k manželovi. "Tak vás, děvčata, doma vítám. Ať si užijete prázdnin. No, a jaké bylo vysvědčení?" - Kamila se hned pochlubila svými jedničkami a dvojkami, tatínek uznale pokyvoval. "A co, Lenko, ty? Vidím, že jsi nějaká smutná. Snad nemáš nějaké čtyřky?" - Lenka sklopila hlavu. "Mám. Tři." A než mohla pokračovat, otec se zamračil: "Ale, ale, tak to abych zase vytáhl rákosku. Už jsi sice dost velká, ale tohle bych ti neměl prominout. A z čeho?" - Lenka vyjmenovala ty čtyřky: "Němčinu, angličtinu a těsnopis. - "No, alespoň, že jsi nedostala čtyřku z matiky a z ekonomiky, to byla vždycky tvá slabina. Pamatuješ vloni na pololetí?" - Teď se objevily v očích Lenky slzy. "Tati, prosím tě, nezlob se, ale já z té matiky a z ekonomie propadla!" Ale pak již s hlasitým pláčem dodala: Ale povolili mi z obou předmětů reparát." - "Cože? Propadla jsi? No tohle jsem tedy nečekal! To ti neprojde. Tu rákosku mám ještě ve skříni. Tak pojď vedle do ložnice. A ty Kamilo, pojď také. Ať víš, co by tě čekalo, kdybys měla podobné známky!" - "Ale tati, prosím tě, ne!" zkoušela škemrat Lenka. "Já se určitě přes prázdniny na ty reparáty budu učit. Nebij mě, já už ..." - "Ticho!" okřikl ji otec. "Pětky nepromíjím. Tak jdeme!" A už ji strkal vedle do ložnice. Šel těsně za ní, Lenka se šourala, za ní nejistě, ale i trochu zvědavě šla Kamila.V ložnici sundal pan statkář ze skříně rákosku. Žlutou, asi 3/4 metru dlouhou, vyzkoušel si, zda neztratila pružnost, byl spokojen. "Tak, Lenko, víš už co máš dělat. Vyhrň si sukni a polož se tady přes židli. Zadek nahoru!" Lenka už vzdala jakýkoliv pokus o odpor a smířila se s nevyhnutelnou skutečností. Vyhrnula si sukni až do pasu a položila se napříč přes židli. Na jedné straně ruce až na zemi, na druhé se nohama dotýkala podlahy. Zadeček vzhůru, jen v tenkých bílých bavlněných kalhotkách s kraječkou dole. Kalhotky ani nezakrývaly celý zadek. Otec ještě jednou zašvihal rákoskou ve vzduchu, pak položil levou ruku na Lenčin kříž, zdvihl pravou ruku s rákoskou do výše a už švihl. Prásk! - "Auuuuuu!" zaječela Lenka. Rána dopadla na největší vyklenutí zadku. Škubla sebou a pokusila se dát dozadu ruku. Okno v ložnici bylo otevřené a tak ven bylo vše slyšet. Na nádvoří se po sobě koukali ostatní zaměstnanci a komentovali jekot a vřískot mladé slečny a praskání rákosky: "No, to vysvědčení muselo ale dopadnout špatně!" - "No, ono to mladou slečnu nezabije, už to potřebovala," a podobně. Nahoře výprask pokračoval, jedna za druhou dopadala na zadek, krytý jen tenkými kalhotkami, některá i na holou kůži. Tam se hned objevovalo rudé tmavé jelito. Nářek trestané dívky se zesiloval, už začala prosit: "Už ne, už dost, prosím, ne ... už to moc bolí ...," ale otec vyplácel dál a dál. Lenka slibovala všechno možné, ale tatínek nepřestal, dokud jich nedostala 20. Když ji pustil, přitiskla si dlaně na spráskaný zadek a brečela. Kamila přihlížela trochu vyděšeně.
Pak si odvedl pan statkář obě dívky vedle do kanceláře a zavolal pana inženýra. Ten přišel, viděl celou rudou ubrečenou Lenku a rozpačitě se tvářící Kamilu. Lenka stála se svěšenou hlavou, rukama si pořád hladila zadek. "Pane inženýre, mám na vás velkou prosbu," začal statkář. "Má dcera Lenka hrozně moc lajdala ve škole. Má pětky z matematiky a ekonomie. A má reparáty. A moc bych vás prosil, kdybyste mohl se trochu jí věnovat a něco s ní probrat, zkrátka doučit ji, aby u těch reparátů uspěla. Samosebou se vám patřičně odměním. Budete tak laskav?" - Inženýr Lesák samosebou kývl. Látka z třetího ročníku ekonomky jistě nebyl pro něj žádný problém, v Praze na studiích taky učil studenty a přivydělával si na studie, a tak mu nabídka byla vítaná. A mimochodem se mu slečna Lenka i líbila, i když teď po výprasku vypadala dost zničeně. Pan statkář byl spokojen, že získal dobrého učitele a jen mu řekl: "Ale pane inženýre, prosím žádnou shovívavost. Jakmile zjistíte, že se neučí, nedělá úkoly a podobně, hned mi to prosím hlaste. A výprask se zopakuje. Jasné, Lenko?" - Ta v slzách, celá rudá přikývla. A pak se domluvili, že každý den odpoledne budou dvě vyučovací hodiny. Lenka byla trochu smutná, že má takto zkažené prázdniny, ale bylo to lepší, než kdyby musela na to doučování někam jezdit.
A tak druhý den začali. Pan inženýr byl zděšen, když zjistil, jak má jeho žákyně žalostné znalosti, a mimo ty dvě vyučovací hodiny jí ještě dal nějaké úkoly. Lenka se pokoušela namítat, že nebude mít žádné prázdniny, ale on ji odbyl. "Chcete, abych to řekl tatínkovi? Chcete další výprask?" A Lenka vzdychla a přizpůsobila se. A začala se trochu a pozvolna lepšit.
Asi šestý den přišel doporučený dopis. Pan statkář nebyl doma, přijal jej inženýr, měl podpisové právo. Hned na to se zajímala Kamila, když viděla pana pošťáka, co to přišlo. "Nějaký dopis pro pana statkáře, od paní (a podíval se na adresu odesílatele) Mazánkové." Teď se Kamila lekla. To byla jejich bytná. A ta Kamile a i Lence před odjezdem vyhrožovala, že napíše tatínkovi, že holky flámují a chodí pozdě domů. Děvčata to nebrala vážně, myslela si, že je to plané vyhrožování. Ale teď! Co je v tom dopise? Tak Kamila požádala pana inženýra, aby jí ho dal, že ten dopis předá večer tatínkovi. Nechtěl, ale ona stále naléhala, to vzbudilo jeho podezření. A když nepřestala žadonit, rezolutně odmítl. Tak se mu pokoušela ho vytrhnout, ale kam s tím na něj! Teď už byl jasně rozhodnut, že jej předá panu Zemanovi sám. Kamila nakonec na něj vztekle vyjela: "To vám nedaruju" To vám přijde draho!"
Když se statkář večer vrátil, předal mu pan inženýr dopis a k tomu přidal malou poznámku, že slečna Kamila o to předání moc stála, ale on že jí nevyhověl, že dopis byl doporučený. Statkář poděkoval a hned jej rozlepil. Pan inženýr byl již na odchodu, ale on jej zavolal zpět a požádal ho, aby přivedl obě dcery. Lenku našel hned, ta se tvářila už teď vyděšeně (Kamila jí řekla o tom, že přišel dopis od bytné), ale Kamila byla někde zašitá. Konečně ji našel schovanou na půdě. Řekl jí, že má jít hned domů. Jí se nechtělo, ale nedalo se nic dělat. Když byla celá rodina shromážděna, otec, matka, obě dcery a byl přítomen i inženýr, přečetl otec ten dopis. Paní Mazánková psala, že je jí to líto, že pan statkář byl dobře platící nájemník, ale že už nechce mít na bytě jeho dcery, že za ně nemůže převzít odpovědnost, že chodí často večer ven a že se vracejí pozdě, zvláště slečna Kamila, že dvakrát přišla až po půlnoci, ona při čekání na ni nespala, a že byla po obakrát zřejmě namazaná. A tak, aby se pan statkář nezlobil ... atd. - "Tak, co vy na to, Lenko a Kamilo?" řekl výhrůžně. Kamila se vztekle podívala nejprve na pana inženýra a zasykla: "To je vaše vina!" Ale pak se pokusila nějak zlehčit obsah dopisu. Že to nebylo často, a že nebyla moc namazaná, ale podstata zůstala. A když se obrátil otec na Lenku, tak ta si netroufla lhát a přiznala vše. - "Tak teď je mi jasný i ten tvůj zhoršený prospěch. Jen mi není jasné, jak mohla mít při takovém životě dobrý prospěch Kamila, ale to je už vedlejší. Tak myslím, že nezbyde nic jiného, než zase vejprask!"
Teď se daly do spojeného protestování obě dcery, ale bezúspěšně. Otec neústupně řekl: "Dost, tohle vám trpět nebudu. Kamilo, přines rákosku. Víš, kde ji mám!" Kamila se celá rudá pomalu odšourala do místnosti, kde nedávno se odbývala exekuce Lenky. Sundala rákosku ze skříně a pomalu, jen co noha nohu mine, ji nesla zpět. Mezitím už Lenka brečela a utírala si slzičky. Pokoušela se prosit, aby to alespoň tatínek odložil, že ji ten minulý výprask bolí. Když Kamila přišla, řekl pan inženýr, že tohle je rodinná věc, že by měl raději jít pryč. - "No, jak myslíte, ale ono by děvčatům neuškodilo, že budou bity před vámi." Lenka se zoufale podívala na inženýra, tak ten, i když by možná rád zůstal, se přece jen rozhodl, že půjde. - "Tak dobře, ale neodcházejte daleko, pak bych k vám měl ještě prosbu." - "Dobře, pane statkáři," a odešel. Zůstal ve vedlejší místnosti a slyšel vše. Znovu velké prošení, ale nakonec výsledek byl neodvratný. Nejprve Kamila, jako větší viník, si musela spustit texasky, pod nimi měla jen tenoučké minikalhotky, prakticky celý zadek byl holý. A musela se ohnout přes stůl v kanceláři, zadek vzhůru, otec si ji přidržel v pase a začal vyplácet. A přitlačil. Kamila zprvu byla statečná. Ven bylo slyšet jen praskání rákosky do kůže, ale asi po páté či šesté už se ozývaly nejprve přitlumené zvuky "Auu, auu!" a po takové desáté už byl slyšet hlasitý nářek. Kamila si dala po jedné ráně dozadu ruku, ale tu jí otec hned smetl dolů s výhrůžkou, že při opakování jí ještě nějakou přidá. - "Tak kolik jich dostanu?" zakňourala Kamila. - "Ty dvacet a Lenka deset! To je přiměřené!" A exekuce pokračovala. Na holém zadku, kde byly kalhotky jen ve žlábku mezi půlkami, dopadala jedna za druhou. Kamila už ječela nepřetržitě, mrskala nohama a kroutila se ze strany na stranu. Ale svých dvacet dostala. Když ji otec pustil, musela stát se spuštěnýma kalhotkama, ty si ještě nesměla natáhnout, držela se dlaněmi za spráskanou zadnici plnou jelit a vztekle osnovala pomstu inženýrovi, že je to jeho vina. Že by to byla i vina její, to si vůbec nepřipouštěla.
Pak přišla na řadu Lenka. Když i ona si spustila šortky, měla pod nimi bílé kalhotky. A i ty jí otec shrnul do prostředního žlábku, takže obě půlky byly prakticky holé. A byly zde vidět ještě modrající stopy po nedávné exekuci. Ale Lenka už byla smířená, viděla výprask Kamily a věděla, že se nedá nic dělat. A ona na rozdíl od sestry uznávala, že je to i její vina, a že to flámování a neučení má za následek ty špatné známky a teď i tu rákosku. Ale i když to uznávala, výprask nebyl o nic méně bolestivý a hned od první rány už naříkala a prosila a vydávala bolestivé zvuky, jako "auuu, oh, ne, auu, ouvej, ach, ne, prosím, ne, dost" atd. Ale svých deset dostala. Obě pak tam stály jen ve spodních kalhotkách a k jejich hroznému zahanbení zavolal sem otec pana inženýra. Obě dívky hlavy sklopené, slzy po tváři, celé rudé. A pan statkář: "Pane inženýre, byl jsem při jedné vaší hodině, tedy slyšel jsem to oknem, moc se mi líbila. Prosím pokračujte tak dál, Lence to moc prospěje.A i když to Kamila snad tak moc nepotřebuje, byl bych rád, kdyby byla přítomna také při vašem vyučování. Jednak se něco naučí a jednak nebude mít čas na nějaké pitomosti. Tak kdybyste byl tak laskav ..." - Inženýr Lesák přikývl: "Ale prosím, aby si slečna uvědomila, že budu náročný a že musí pravidelně chodit, ne sice na všechny lekce, ale na vybrané, a že bude muset i ona dělat úkoly a vše ..." - "To je samozřejmé. Kamilo, slyšíš!" Ta se jen vztekle podívala na inženýra. - "Tak slyšela jsi?" zeptal se výhrůžně otec. - "Slyšela," řekla se zaťatými zuby. - "A pane inženýre, kdyby byly nějaké potíže, tak mi to hned řekněte, ta rákoska je tady připravená. A i když jsou holky už dost staré, neznamená to, že by nemohly být zase bity a třeba i na holou. Děvčata, jasné?" Obě v rozpacích přikývly.
Pak asi 14 dní se nic zvláštního nedělo. Lenka se učila dost poctivě, své školní resty doháněla, dokonce i té matematice začala rozumět. S Kamilou to bylo trochu horší. Ta byla chytrá a dobře se učila, ale nebyla moc ochotná spolupracovat a dávala najevo, že ji to otravuje. Jednou neměla však úkol, a když jí inženýr pohrozil, že to řekne panu otci, zarazila se, slíbila, že to do odpoledne napíše, a opravdu napsala. A dobře.
Pak ale jednou Kamila přemluvila Lenku, že je hezky, že je škoda se otravovat s učením, a aby se šly vykoupat. A na smluvenou hodinu nepřišly. Večer se inženýr Lesák zlobil, dělal kázání, ale nežaloval. Přece jen nechtěl, aby byly případně bity. Ale jeho dobrá vůle nebyla oceněna. Po třech dnech se to opakovalo. Teď už se rozzlobil moc a řekl jim, že bude-li se to ještě jednou opakovat, že to ohlásí. A aby tu hrozbu braly vážně. Lenka brala, Kamila sice si myslela, že jen blufuje, ale nějakou dobu daly pokoj.
Pak dostal pan statkář pozvání pro sebe i celou rodinu na nějakou společenskou slavnost nedaleko. On nemohl, jeli s manželkou do města do divadla, tak požádal pana inženýra, aby tam dcery doprovodil. Obě děvčata musela slíbit, že budou vzorně poslouchat a že budou v devět večer doma. Slíbit dívky musely, jinak by se nikam nejelo. Vzali druhé rodinné auto a jeli. Na návštěvě se chovaly zpočátku vzorně. Pak ale Kamila začala trochu pít, a než se pan inženýr nadál, už byla trochu namazaná. "Tak dost, už ani skleničku!" výhrůžně přikázal. "A ty, Lenko, dávej na ni pozor!" - Lenka ale pozor moc nedávala a tak Kamila vypila rychle ještě jednu a pak druhou. A už se trochu motala. A když to Lenka viděla, taky ztratila zábrany a rychle do sebe hodina dvě sklenice vína. To zahlédl inženýr. "Tak slečny, dost, jede se domu!" Holkám se nechtělo, ale on se tvářil tak přísně, že si netroufly moc odporovat. Kamila se ještě pomalu loučila, pořád doufala, že se rozhodnutí změní, ale marně. Tak je dovedl, trochu násilím, k autu. Dívky posadil dozadu. Vtom si Lenka vzpomněla, že tam ještě nechala kabelku. Tak se musel pro ni pan inženýr vrátit. Poslat pro ni Lenku, to už nechtěl. Ale teď se Kamila vytasila s plánem, jak se mu pomstít. "Ujedeme mu, já už trochu řídit umím, začala jsem chodit do autoškoly, tak si dojedeme domů samy, je to 10 nebo 15 km, tak až se projde inža pěšky." Lenka se zeptala, zda opravdu umí řídit, ale pak souhlasila. "Tak si honem sedni za volant a jedem. Než přijde." Kamila se posadila za volant, nastartovala a vůz se pomalu rozjel. Vtom se inženýr objevil ve dveřích vily. "Honem, honem, už jde!" Tak Kamila šlápla na plyn a vyřítily se ze vrat. Jen taktak, že auto nezachytilo o sloup v bráně. - "Stůjte, stůjte! Copak jste se zbláznily?! křičel inženýr a běžel za nimi. Ale samosebou tak rychlý nebyl. Ale asi 100 metrů od vily byla ostrá zatáčka a tu Kamila nezvládla, a už bylo auto v příkopu! Na štěstí se nikomu nic nestalo, jen Lenka si udělala modřinu, jak narazila hlavou do předního skla. Ale to už u nich byl inženýr. Holky přešlo jejich alkoholové opojení. Vyděsily se, co se mohlo stát. Lenka se začala omlouvat. Ale inženýr ji přerušil: "To si vyřídíme později. Tak ven z vozu a pokusíme se to vytlačit na cestu." Ale ani všem spojeným třem silám se to nepodařilo, tak musel inženýr zpátky pro pomoc. S pomocí dalších hostů i domácího personálu dostali auto na cestu. Inženýr auto prohlédl, nic poškozeného se nezdálo, jen trochu promáčklý jeden blatník. Inženýr poděkoval pomocníkům, všichni tři mlčky nastoupili a jeli domů. Beze slova.
Asi v polovině cesty začala Lenka prosit: "Pane inženýre, prosím, neříkejte to otci, víte, jaký je. A to by byl hrozný vejprask." - "Slečny, tohle už vám neprojde. Já už byl několikrát moc shovívavý, tak dneska tedy ne! Vím, že dostanete asi vejprask, ale za tohle si ho plně obě zasloužíte, a nejlépe na holou." Obě seděly zchlíplé. Tu najednou Kamila zaprosila: "Prosím, zastavte." - Inženýr se na ni podíval překvapeně a pak zastavil. "Co je?" - "Pane inženýre, já uznávám, že jsme udělaly hloupost a že zasloužíme potrestat. Ale co kdybyste to neříkal doma a potrestal nás vy sám?" - "Jak si to, Kamilo, představujete? Já vám přece nemohu napráskat, i kdybyste si to sebevíc zasloužila." - "Proč ne?" podívala se na něj se sklopenou hlavou. Inženýr Lesák se zarazil. Podíval se na Kamilu trochu vyděšeně. Pak si vzpomněl. "A proč jste si sedla za volant a jak vás to napadlo se rozjet?" - Kamila stála mlčky se svěšenou hlavou. "Tak co? Bude to?" Tu se dala do výkladu Lenka. Také celá rudá. "My jsme ..." Vtom ji Kamila přerušila: "Nic neříkej!" .-Ale Lenka hodila hlavou a všechno vysypala: "My jsme měly vztek, že jste nás odvedl z té zábavy, a tak jsme se vám chtěly pomstít a ujet domů, abyste musel pěšky. Ale teď mě to mrzí. Opravdu." - "Copak umíte Kamilo řídit?" - "No trochu. Začala jsem chodit do autoškoly." - "A víte, co se mohlo stát? Že jste se mohly i zabít? Nebo se vážně poranit. Nebo alespoň rozbít auto. Ještě jste měly štěstí, že jste sjely sem do příkopu. To bude mít váš otec radost, až mu to povím. Takové nezodpovědné holky. Jak malé. Ten sekec, co vám tatínek dá, bude plně zasloužený. A rád se na něj podívám!" - "Pane inženýre, prosím vás, neříkejte to tatínkovi. Potrestejte nás sám, jak chcete. Opravdu nám třeba nasekejte. Zasloužíme si to." - Inženýr Lesák se zamyslel: "A co vy, Lenko, taky chcete tohle?" - Lenka celá červená mlčky přikývla. "A jak si to konkrétně představujete?" - "No, že bychom se třeba přes něco ohly a vy byste nám naplácal," řekla váhavě Kamila. - "To byste z toho vyvázly moc lehce. Tak to tedy ne." - "No tak si třeba na to něco vezměte, nějaký prut nebo tak." řekla Lenka. "Tak se podívejte, slečny. Nebudeme smlouvat. Jestli opravdu chcete, abych to neřekl doma, výprask bude pořádný a bude se podobat tomu domácímu. Nejprv napíšu prohlášení, že jste si ten trest za vaši nezodpovědnost vybraly samy dobrovolně, a to podepíšete. Obě. A pak si tady uříznu pěkný lískový prut, tamhle vidím lísku, a jedna po druhé dostane pořádný výprask, jak vám slíbil váš pan otec." "Ne, na holou prosím ne, to ne, to bych se strašně styděla!" vykřikla Lenka. Podíval se na ni zkoumavě: "Tak vy jen přes spodní kalhotky, vaše vina je menší, ale Kamila dostane na holou. A pořádně." - Dívaly se obě zaraženě. "No, jak chcete, já vás nenutím. Byl to váš nápad. Tak když nechcete, tak nasednem a jedem." Obě dívky se chvilku tiše domlouvaly a pak řekla Lenka. "Tak tedy my to bereme, ale prosím, aby i Kamila dostala jen přes kalhotky jako já, já jsem s tím také souhlasila." - "Ne, už jsem řekl. Vy, slečno Lenko, přes kalhotky, a vy, slečno Kamilo, na holou. Vaše provinění je jasně větší. A už konec řečí. Tak co?" - Kamila vzdychla a pak zašeptala: "Tak já to tedy beru. Ale taťka se to nesmí dozvědět. Slibujete?" - "Já mu to neřeknu, to vám můžu slíbit. Tak platí?" - "Platí," řekla váhavě Lenka a po chvíli se přidala i Kamila: "Platí."
Pan inženýr zašel na okraj mýtiny, tam si uřízl z lísky pěkný silný prut, asi 70 cm dlouhý, a zašvihal s ním ve vzduchu. Jen to hvízdalo. Obě se rozechvěly. Lence vyhrkly slzy. "Tak tady je poražený strom, tak přes něj se obě položte, se zadečkem vzhůru. Kousek vedle sebe. A vyhrňte si napřed sukně i kombiné!" Obě celé červené poslechly. Viděly, že už nic neusmlouvají. Obě si pak musely i spustit punčocháče a byly jen v tenkých hedvábných kalhotkách. Lence kryly tak sotva půl zadečku, Kamile rovněž. Ta se ještě pokoušela prosit, aby si je mohla nechat, nebo alespoň shrnout doprostřed, ale inženýr byl neoblomný. "Ne, ten pocit zahanbení, ten k tomu trestu, slečno, taky patří. Úplně dolů!" A tak Kamila si s povzdechem zasunula prsty za gumičku kalhotek a spustila si je ke kolenům. Oba bílé zadky svítily, u Lenky jen dolní část. "Kolik jich bude?" zeptala se Lenka. "Vy jich dostanete dvacet a slečna Kamila pětadvacet!" - "Ach, to je moc! To nevydržím!" zaprosila Kamila. - "Tak nechcete? Chcete to zrušit a vyřídit to až doma?" - "Och ne, tak už prosím dělejte, ať to máme za sebou."
Exekuce začala. Napřed Kamila. Prut hvízdal a na zadečku se objevovaly jasně rudé pruhy. Štípalo to asi stejně jako otcova rákoska. Kamila se kroutila, kopala nohama do vzduchu, vůbec si neuvědomovala, co všechno ukazuje. Ječela nahlas, ještě, že tam byli sami, široko daleko nikdo. Po patnácti švihnutí udělal inženýr přestávku. "Chvilku si odpočiňte, teď se dáme do potrestání Lenky. Tak se připravte!" - Lenka se pevně chytla kmene a napjala zadeček. A už dopadla první. "Auuuuu!" zaječela, a to se opakovalo při každé ráně, jekot se zesiloval, do toho prosby, nářek, sliby, zkrátka snášela to mnohem méně statečně. Nejprve rány dopadaly přes kalhotky, ale asi tak od polovičky už i na nekrytý holý zadeček. Palčivá bolest byla snad ještě větší. Teď to Lenka nevydržela a dávala si tam ruce, aby se chránila. "Tak to, slečno, ne. Ještě jednou si tam dáte ruce, a i ty kalhotky půjdou dolů a zbytek bude na holou a slečna Kamila vás bude přitom držet." - Ne, prosím, ne, já už si dám pozor." A vydržela další tři. Ale při patnácté už to zase štípalo moc a ruce se znovu dostaly na zadek a chránily jej. "Tak to tedy ne! Něco jsem řekl. Tak teď dokončím ten trest u slečny Kamily a pak vás ona přidrží a vy těch zbylých deset dostanete na holou." - "Ne, prosím ne, já už je tam nedám. Opravdu!" - "Už jsem řekl!" - A přikročil ke Kamile a začal znovu švihat. Na tom zadečku pokrytém již velkým množstvím rudých pruhů se těžko našlo dosud nezasažené místo. A tak tam, kde dopadly rány na již červený pruh, se začala objevovat nabíhající tmavější jelita. Kamila ječela ještě hlasitěji, mrskala sebou, kopala nohama, ale nepokusila se nijak bránit. Konečně jich bylo 25! - "Auuu, auu, to to bolí, to bolí skoro stejně jak ten poslední výprask doma, já si nebudu moci sednout. Auuu." A vstala a hladila si sešvihanou zadnici. - "Tak teď mi podržíte za ruce svou sestru," přikázal inženýr. - "Ne, prosím, ne!" protestovala Lenka, když ji Kamila uchopila a současně jí stáhl inženýr i kalhotky dolů. "Ne, ne, ne!" brečela srdceryvně. Ale nic jí to nebylo platné. Dalších pět dopadlo na již rudý zadek, a opět tam, kde se rány křížily, objevovala se naběhlá tmavá jelita. Obě pak stály, držely se za zadek a musely si vyslechnout ještě kázání o své nezodpovědnosti, co se mohlo stát a podobně. A nakonec dodal pan inženýr: "A co se týče vašeho ulejvání se z vyučování, mějte na paměti, že ještě jednou a hlásím to panu otci. A myslím si, že by vás další exekuce na těch rozbolených zadnicích bolela mnohem víc! Tak si dejte pozor!"
Jeli domů. Obě dívky neseděly, klečely na zadním sedadle. Když se vrátili, rodiče ještě nebyli doma. Obě se pokorně rozloučily s inženýrem a pomalu došly do své ložnice. Šlo se jim moc špatně. Šly do koupelny, chladily si pálící zadky, studená voda jim dělala moc dobře. Srovnávaly si stopy. Kamila to měla rozšvihané znatelně víc, ale ani Lenka nevyvázla lehce. Před usnutím si ještě přiznaly, že dostaly zaslouženě. A že kdyby se to dozvěděl otec, že by to bylo možná ještě horší.
Následující dny se nemohly chodit ani koupat, ani nosit šortky. Jelita by byla vidět. A když se jich pan statkář vyptával, jaké to na návštěvě bylo, trochu rozpačitě tvrdily, že hezké. A když se pan statkář ptal pana inženýra - přen nimi - jak se chovaly, tak zatrnuly. Ale pan inženýr byl grand a držel slovo. "V pořádku, pane Zeman, Chovaly se dobře. Bavili jsme se všichni dobře, i na zpáteční cestě." A přitom se podíval na děvčata a trochu se ušklíbl. Lenka si mimovolně dala ruku na zadek a pohladila si jej. A příští dny se obě slečny chovaly při hodinách vzorně, chodily dochvilně, učily se, psaly úkoly. Jejich respekt k panu inženýrovi vzrostl.
Když po nějaké dobře se pan statkář od nějakých přátel dozvěděl, že pomáhali vytlačit auto z příkopu, ptal se na to u večeře inženýra Lesáka. Oběma dívkám zatrnulo. Ale inženýr to klidně vysvětlil: "Byla tam nějaká nezpevněná krajnice a auto se mi trochu sesulo dolů. A jak jsem to chtěl vycouvat, tak se to sesulo ještě víc a musel jsem si zavolat pomoc. Vůbec nic to nebylo." Obě dívky se na inženýra podívaly vděčně.
Asi po týdnu, když už měly zadky zahojené,učil se inženýr s Lenkou tentokráte sám. A Lenka byla nějaká nesoustředěná, nedávala pozor, takovou ji už dlouho nezažil. "Co je to s vámi najednou, Lenko?" - "Ale mě to dnes nějak nebaví," řekla trochu drze. - "Tak dost. Teď si dáme dvě hodiny pauzu, pak přijdete a budete to mít naučené, jasné?" - "Ale já měla v plánu ..." -"To mě nezajímá. Za dvě hodiny sraz tady."
Za dvě hodiny sice na hodině byla, ale připravená nebyla. Jasně roztržitá. Dělala dojem, že schválně provokuje. "Tak už toho mám dost. Jdeme k panu otci, on už vám promluví do duše. A asi rákoskou! Tak pojďte!" - "Ne,prosím, ne! Když už musím být potrestána, tak mi zase nasekejte vy. Jako tenkrát." A odskočila k nedaleké vrbě a ulomila několik různě silných vrbových proutků: "Vyberte si ten nejvhodnější. Ale pojďte kousek dál do lesa, ať nás nikdo nevidí." Pan inženýr na ni koukal nevěřícíma očima. "Tohle chcete? Opravdu?" - "Ano," řekla celá rudá a se slzičkami v očích. Pořád si nebyl jist, co má dělat. "Tak pojďte, ať to mám odbyté." Vzala ho za ruku, ve druhé měla ty vrbové proutky, a odváděla ho kousek dál do lesa. "Tak tady to nikdo nebude vidět," řekla a sama si vyhrnula sukni. "Ale prosím, jen tam, kde jsou kalhotky, aby to nebylo vidět pod šortkami." A podala mu ty proutky. Byl v rozpacích, ale pochopil, že opravdu chce být bita. Byla celá červená, v očích takový divný svit, třaslavý hlas. Tak se posadil na pařez, kývl na ni, aby přistoupila blíž, a pak si ji položil přes kolena. Zadeček hezky nahoru. Ještě více ji vyhrnul sukni, měla volnou, sahající asi do poloviny stehen, letní, květovanou, pod ní jen kratičké bavlněné kalhotky. Opět část zadečku byla nekrytá. Lenka se napjala: "Tak už dělejte!" - Vybral si z proutků ten nejvhodnější, pak si to rozmyslel a vzal všechny do ruky. Jako metličku. A už ji švihl. - "Auu," zaúpěla. A další, a další. I když mířil na zadeček v kalhotkách, proutky měly širší rozptyl a některé dopadaly na oblast níže, na tu část, kde již kalhotky nebyly. A hned se objevilo zarudnutí. Lenka se trochu kroutila, přitom stále vyrážela bolestivé výkřiky: "auuu, ouuu, achhhh, auuuu" atd. Pan inženýr dospěl k názoru, že když si o to říká, tak ať to stojí zato. A švihal a švihal. Tu se dívka rozbrečela. "Už dost, prosím, to stačí, už to moc bolí!" Ale on ji chtěl dát lekci, aby si to zapamatovala a neprovokovala pro nic za nic. Tak jí nakonec ještě i ty kalhotky stáhl dolů, ona zoufale protestovala, ale přes ten již rudý zadeček jí ještě nejmíň tucet přidal. Pustil ji, ona se s uplakanýma očima postavila, vytáhla si kalhotky, ale pak se mu vrhla do náručí, objala ho a líbala ho. Hezkou chvíli. On neodolal a začal ji taky líbat. A pak ji pohladil po zadečku, po tváři a znovu pusy a znovu. - "Tak konečně," řekla blaženě a přivinula se k němu. - "Tak tohleto jsi chtěla?" teď už jí tykal. - "Ano," řekla se širokým úsměvem, "po tomhle jsem toužila od toho nasekání, co jsem dostala u auta. A tenhle výprask nebyl o prázdninách poslední, ani ty pusy a ani to další.Ale učila se už poctivě.
A jednou, když byla u večeře nějaká hubatá na maminku, a ta se na ni přísně podívala, podívala se ona na svého inženýra. "Zasloužila bych zase nasekat, že ano," tak, že to slyšeli i ostatní. A pak se k němu naklonila a šeptem tajně dodala: "A zase na holou, ano?"
Žádné komentáře:
Okomentovat