Jarčin profesor

Jarka, dcera statkáře Drahana, se vrací na prázdniny domů z Prahy. Po nadšeném uvítání od rodičů se otec zeptal: "No, a co vysvědčení, tak se pochlub." - Jarka svraští obočí: "Teď bychom si neměli kazit náladu z prvního dne prázdnin." - "Hm, tak to asi dobré nebude. No tak to ukaž. Bude tam nějaká čtyřka?" - Jarka (17 let) smutně sklopí hlavu: "Ano ... čtyři." - "No, pomoz Pánbůh," povzdechl otec, "to je malér. Myslím, že pásek už dlouho zahálel." - "A, a ...a taky jedna nedostatečná. Z němčiny. Ale povolili mi reparát," vykoktala už v slzičkách Jarka. - "Nedostatečná! Tak to ti už neprojde! Pojď vedle!" A začal si rozepínat opasek. Jarka se dala do prosíka: "Tati, přece už mě nebudeš bít. Už jsem velká." - "Pětky mi nosit domů nebudeš. Jen pojď!" - Jarka znala svého otce, tak si dala bezděčně ruce na zadek a šourala se vedle do otcovy pracovny. Pokoušela se ještě odvrátit hrozící pohromu, ale věděla, že je to marné. Otec se posadil do křesla, pásek už měl odepnutý, a pak jen pomalu kývl. Věděla, co musí udělat. Tak si pomalu a zdráhavě lehla přes otcův klín. Ještě se pokoušela prosit: "Ale ne moc, tati!" - Pan Drahan pak rychle popadl okraj její sukně a než se zmohla cokoliv udělat, byla sukně vyhrnutá až nahoru. Bílé tenké hedvábné kalhotky toho moc nekryly. Vyděšeně vypískla a dala si dozadu ruce. "Ne, tati, prosím, takhle ne!" - Ale otec jí ruce popadl za zápěstí, sevřel je do své levice a přitiskl jí je za zády. A pak se rozmáchl a švihl. Pásek dopadl na vrchol zadečku. j- "Auuu!" zaječela Jarka. A pak se sypaly jedna za druhou. Jarka mrskala nohama, kroutila se, na zadečku, kde už kůže nebyla kryta kalhotkami, naskakovala červená jelita. Ječení, nářek a práskání ran a prosby se rozlévaly po celém domě i na dvoře. Všichni zaměstnanci slyšeli a věděli, že mladá slečna dostává výprask. Dříve to nebylo vzácné, ale nyní již asi rok nic takového nebylo. - "To to vysvědčení muselo vypadat," podotkl jeden ze zaměstnanců k druhému.

Výprask skončil. Ubrečená Jarka stála u stolu, rukama si třela pálící zadek. A otec nařídil, že se bude celé prázdniny doučovat. Má tady na výpomoc nějaké brigádníky z Prahy, studenty, a jeden, Karel, umí dobře německy. A hned ho před dceřiny protesty zavolal. Ten vešel, viděl rudou uplakanou Jarku. Ta se rozpačitě ošívala. Ale pan Drahan ho požádal, tak on samosebou přijal.

Pak v následujících týdnech pilně Jarku učil. Ona zpočátku byla vzdorovitá, někdy schválně provokovala, ale učila se. Mezitím přijel i její nápadník z Prahy, kterého ona nechtěla (ale její mamka ano). To byl takový nekňuba, bohatý, zbabělý. Srovnávala ho se svým učitelem Karlem, to byl chlap.

Jednou jeli na vyjížďku. Jarka s panem inženýrem a Karel jako kočí. Jarka si vyprosila, aby mohla chvíli řídit. A na železničním přejezdu najednou zastavila, zabrzdila a zahodila kliku. Karel zaklel, pokoušel se vůz odtáhnout, ale nešlo to. Pan inženýr chvíli koukal, jen spínal ruce. Vtom zahoukal nedaleko vlak. Tak Karel popadl Jarku a přes její odpor ji vytáhl z kočáru. Bránila se, prala se, držela se kočáru, takže mu dalo práci, než ji dostal ven. Pak inženýr vyskočil a utíkal domů. Ale vlak těsně před přejezdem měl přehozenou výhybku a jel mimo. Jarka se rozesmála, jak oba mužské doběhla. Ale Karel to nebral na lehkou váhu. "Víte, co se mohlo stát? I když jste věděla, že tenhle vlak pojede po té druhé koleji, ale co kdyby nejel?! Anebo kdybych vás nějak poranil, jak jsem vás musel strhnout! To je uličnictví. Jsem zvědav, co na to řekne váš pan otec. Zasloužila byste!" - Jarka zvážněla. Pak zaprosila: "Já to uznávám, byla to ode mě hloupost. Já se chtěla přesvědčit, zač stojí ten panák. Ale prosím vás, neříkejte to doma tatínkovi. Já bych byla moc bita, vždyť víte..." - "Jen ať jste. A pořádně. Abyste si nemohla ani sednout! Nejradši na holou! Za to, co jste provedla to bude jen spravedlivé." - V očích Jarky se objevila slzička. Chvíli nervózně přešlapovala z nohy na nohu. Stála se sklopenou hlavou. Pak vyhrkla: "Tak mě potrestej sám, když si to zasloužím, ale doma nic neříkejte. Prosím, prosím.""Karel se zarazil: ""jak si to, slečno, představujete? Jak vás mám potrestat?" - Chvíli váhala. "Tak mi třeba nasekejte. Od vás radši, než doma." - "Slečno, slečno, abych vám mohl já nasekat, jak byste si zasloužila, na to jste trochu dospělá. To musím přenechat vašemu panu otci." - "Když to já bych právě nechtěla, aby se to dozvěděl. Já se moc bojím." A slzy začaly téci proudem. - "To ten výprask tak moc bolí?" - "Bolí, ale pak je taťka dopálený, nemluví, a ještě mám domácí vězení a nikam bych nesměla. Prosím vás, nasekejte mi vy." - "Jak si to vlastně představujete?" zeptal se Karel udiveně. - Váhavě se na něj podívala. Pak vykročila ke křoví u cesty a ulomila pružnou lískovou větev. Otrhala lupínky a rozpačitě mu ji podala: "Tímhle, ale prosím, ne na holou, jak jste říkal, že bych zasloužila. Taťka mi taky nechává přitom kalhotky." A zrudla ještě víc. Karel chvílemi v rozpacích pošvihoval prutem. "Tak se do toho dejte, prosím vás. Nikdo tady není, nikdo se to nedozví. Já uznávám, že si nějaký trest zasluhuji. A vás jsem přivedla do těžké situace. Tak bude jen spravedlivé, když mi nasekáte vy." - Tu se Karel rozhodl: "Když si o to říkáte, tak prosím. Ale nebude to žádné symbolické naplácání. Abyste nelitovala!" A opřel si nohu o stupátko kočáru. Pak kývl na Jarku. Ta odhodlaně popošla a začala se sklánět přes Karlovo koleno. Když již přes ně ležela, chytil ji Karel levou rukou v pase, poposunul si jí, že měla zadek vyšpulený vzhůru a nohy jí vlály ve výši. Ruce na zemi. Pak jí energicky vyhrnul skládanou sukni až do pasu. Zrudla ještě víc. Měla na sobě jen tenké bavlněné bílé kalhotky, zařezávající se uprostřed. Dolní půlka zadečku byla nekrytá. - "Tak co, nerozmyslela jste si to?" - Chvíli mlčela, pak statečně řekla: "Ne, dělejte, ať to mám za sebou. Ale prosím, ne moc silně." - "To vám neslíbím. Chtěla jste zasloužený výprask, tak to nebude žádná procházka růžovou zahradou." Rozpřáhl se a prut se zasvištěním dopadl na obě půlky. Jarka vykvikla a zasyčela: "Auuu!" Hned nato druhá. Stejná reakce. A další a další. Asi do pěti vydržela jen sykat a nebrečet nahlas. Pak se rozplakala: "Auuu, to bolí, au. Prosím vás, kolik jich bude? Auuu." - "Tucet," odpověděl Karel lakonicky. A už dopadaly další a další. Jarka se kroutila, ale byla držená pevně. Pak už vzlykala. Zadeček dole pod kalhotkami byl rudý s několika viditelnými tmavými jelity. Konečně přestal. "Tak tucet!" Jarka se mu svezla z kolen a přitiskla si ruce na pálící zadek. Až sebou škubla, jak to pálilo. Pak se narovnala, zvedla hlavu, postavila se proti Karlovi: "Ale snesla jsem to statečně, že ano? A už se nezlobte. A odpusťte mi to." - Podíval se na ni s uznáním. "Doufám, že si to budete pamatovat." A po hladil ji po vlasech. Jarka nastavila pusu: "Dejte mi pusu na znamení, že je to odpuštěno, prosím." - I tu pusu dostala, celá rudá.Našli pak zahozenou kliku, nasedli a jeli domů. Jarka v kočáře ale raději postávala. To drncání jí dobře nedělalo. "Ale slibte, že nic doma nepovíte!" Pak dodala: "Měl jste mi dát dva tucty, jako posledně taťka."