Dr.Vilém Malý, profesor fyziky, filozofie, držitel mnoha akademických hodností, ředitel dívčí školy, musel na odpočinek. Měl názory na výchovu žaček, které nebyly v souladu se současnými předpisy a nechtěl se jich vzdát. Věřil v tělesné tresty, věřil, že provinilé žákyně musí být drženy na uzdě, a to hlavně tím, že si uvědomí, že při eventuálním přistižení ponesou následky. Tedy, že nastaví své zadky a že na nich bude vyrovnán trest.Tak tedy šel do důchodu.A byl mile potěšen, že dostal množství dopisů od svých bývalých žaček, které mu psaly, že jeho metody si dodnes pamatují. Způsob, jak přimět chybující dívku do stavu, kdy si plně uvědomí, co provedla a jak byla ošklivá, se natrvalo zapsal do jejich myslí. Byl soudce, porota i vykonavatel trestu, proti jeho rozhodnutí nebylo odvolání. Byl nanejvýš spravedlivý. Se všemi jednal stejně. Neexistovaly nějaké zvláštní oblíbenkyně či favoritky, pokud se jednalo o potrestání. Všechny dostaly plnou dávku. Ať měly jakékoliv zadky, ať měly jakoukoliv postavu, musely se celé svléknout, tedy spustit si kalhotky a vystavit se rákosce či řemenu, nebo někdy, pokud měly štěstí, výprasku pouze rukou...A řada těch dopisů mu i navrhovala, aby si zařídil jakýsi soukromý výchovný ústav, to by bylo velmi potřebné, a aby využil svých zkušeností, jak přimět dívky, aby se držely správných cest. A současně i slib, že mu budou své děti posílat v případě potřeby k výchově.Chvíli o tom uvažoval, pak se rozhodl. Ano.A ve svém velkém domě tuto školu zřídil. Několik prostě zařízených pokojů na konci chodby, kde o víkendech byly ubytovány provinilé dívky, jež mu byly dodány do výchovy, dlouhá stroze zařízená chodba, po níž musely vinice chodit, úzké schodiště do jeho pracovny. Ta byla zařízena starým pevným nábytkem, širokými staromódními židlemi s opěradly, vhodnými výtečně k tomu, aby si do nich trestaná dívka mohla kleknout a přehnout se přes opěradlo. Později si opatřil ještě další kusy nábytku, pevný stůl z mahagonu a skříň, kde byly skryty rákosky, řemeny různé velikosti a šíře. A mohlo vše začít.A brzy se ozval telefon.Frustrovaný ženský hlas ho žádal o rozhovor. Hovořil s ní svým pečlivě vypěstovaným akademickým tónem, který přesvědčil každého, že on je vychovatel na správném místě. Rozčilená matka ho nakonec požádala, aby se ujal výchovy její šestnáctileté dcery, která jí zřejmě už přerostla přes hlavu a na níž nestačí. "Samo sebou, paní Černá, pošlete dívku na víkend ke mně, s průvodním dopisem, ano, může to být již tento víkend. Váš manžel souhlasí, ano?" "Ano, je to po vzájemné dohodě, pane doktore."Dr.Malý byl spokojen. Konečně. A navíc měl volnou ruku. Bylo to s plným souhlasem rodičů. Už se nemusel bát, jak se někdy ve škole stávalo, že musel pak rozčileným rodičům vysvětlovat, proč si musela jejich "malá holčička" stáhnout kalhotky a nastavit svůj ubohý zadeček jeho rákosce. I když i tohle vždy přesvědčivě zvládl a rodiče přesvědčil o potřebnosti tohoto trestu. Ale takhle to bylo jednodušší.A Jitka o víkendu přijela. Nebyla si jista tím, co ji čeká, když jí bylo řečeno, že jde o výchovný institut, ale když jí otevřel přísně vyhlížející starší muž a když viděla celé to přísné zařízení domu, přešlo ji jakékoliv pomyšlení na vzdorovitost. Profesor z výše vážně shlížel na malou hezkou dívku, která úzkostlivě tiskla k sobě svůj kufřík. Pozval ji dál a předal své hospodyni, aby ji zavedla do jejího pokoje. "Teď se po cestě vykoupej a převleč se do své školní uniformy. Doktor je velmi přesný. Očekává tě ve své studovně přesně za hodinu." Když hospodyně opustila pokoj, vyplázla za ní Jitka jazyk v jakémsi gestu vzdoru. Pokoj se jí nelíbil. A to ještě nevěděla, že pro ni bude jediným útočištěm, do kterého se ráda vrátí po lekcích u Dr.Malého. Lehla si na postel. Měla dopal, že ji sem rodiče poslali. Měla pláč na krajíčku, ale byl to spíš pláč ze vzteku. Měla v úmyslu, že řekne tomu pošetilému starému doktoru Malému, aby skočil do jezera. Ale pak si uvědomila jeho autoritu a její rozhodnutí se vytratilo. Ledový pohled jeho očí v ní vzbudil strach. Musela si to přiznat. Slýchávala doma, jak matka vyprávěla, jak byla bita ve škole ve Vranově, ale to bylo dávno a nikdy si nepomyslela, že by se to mohlo týkat i jí. Najednou pocítila, že je bezbranná, jak malá ovečka. Ale ne tak nevinná. Pak si řekla, že se tedy musí vykoupat a obléct, jak jí bylo nařízeno.Za hodinu byla tedy připravena. Dělala si různé plány, co by měla a mohla udělat, ale nic z toho nebylo reálné. Její oblečení ve školní uniformě také nepřispělo k jejímu dobrému pocitu. Blůzka s knoflíky, krátká sukně ani ne do poloviny stehen a školní kalhotky, které byly úplně hrozné! A ještě byly tak těsné! Tím více vynikal její již oplácaný ženský zadeček. Šla po schodech k ředitelově studovně, kalhotky se jí zařezávaly do rozkroku a do zadečku a cítila se hrozně. Když zaklepala se strachem na dveře, ozvala se obvyklá fráze:"Pojď dál!" Vešla, zavřela, dveře zaklaply. Zevnitř žádná klika. Dr.Malý seděl nad svými papíry. Nervózně přešlapovala z nohy na nohu a rozhlížela se po místnosti. Vtom dostala šok. Na stolku nedle psacího stolu ležely dva instrumenty, které ji utvrdily v jejích pochybách, co ji zde čeká. Dlouhá zlověstná rákoska a kožený řemen. Zachvěla se uvnitř. podvědomě se jí sevřela prdelka. Uvědomila si, že se dostává do postavení malé holčičky a že jakýkoliv pokus se chvástat je nesmyslný. "Tví rodiče jsou s tebou nespokojeni, Jitko," začal. "Je mi to líto," zamumlala a přešlápla. Byla skoro překvapena jeho mírným tónem. Ale to netrvalo dlouho. "Ale mělo ti to být líto, než jsi natolik rozzlobila sví rodiče, že tě museli dát sem na převychování..." "Ale já toho lituji teď. A už nikdy nebudu zlobivá, slibuji," pokoušela se mluvit přesvědčivě. "Myslíš tím, že když ti teď nasekám rákoskou, že už nebudeš zlobit?" Zbledla a pak zrudla: "Ne, myslela jsem, že už budu hodná, i když mě nepotrestáte teď." Ale cítila, že odpověď není přesvědčivá. A současně měla hrozný pocit, že se jí kalhotky zařezávají do zadku a měla chuť si je popotáhnout. "Hm, chceš tedy říct, že když ti nasekám, že budeš dál zlobit, ano?" "Cože," vyjekla překvapeně. Scházely jí argumenty. Slzy byly na krajíčku. Celá ta scéna na ni dělala hrozivý dojem. "Tak sundej si sukni, Jitko," řekl klidným tónem, jakoby zkoušel její poslušnost. Oči se jí rozšířily. Zachvěla se. Nedovedla se soustředit. Ruce se nejistě pohybovaly, ale k sukni nesahaly. Přitom cítila, že když neposlechne, bude trest horší. "Oh, prosím, pane, já, já nechci." Pozoroval její vnitřní boj: "Já vím, že nechceš, to je pochopitelné. Ale nebudeš se tady se mnou celý večer hádat," a najednou zvýšil hlas: "Sukni dolů! Okamžitě!" Podívala se na něj nedůvěřivě. Pak přece jen její prsty sáhly ke knoflíkům na boku sukně a rozepjaly je. Spustila si ji. Nevěděla, co s ní. Stála zde rudá, uvědomujíc si, že má na dole sobě jen ty hrozně zařízlé kalhotky. "Prosím, prosím, netrestejte mě..!", prosila zajíkavě a dala si sukni před sebe. "Stůj rovně, ruce podél těla!" vyštěkl. Teď byl pán. Viděl, že vše má žádoucí efekt na zastrašenou dívku. Jitka se plaše podívala na rákosku a řemen, jako by doufala, že zmizí. Ale zdály se jí teď spíše ještě větší. "Spusť si teď kalhotky, Jitko," řekl chladně, ale přísně, aby ji varoval před eventuální vzpourou. Chtěla něco říci, otevřela ústa, ale rozum jí řekl, že je lepší mlčet. Hodina pravdy nastala. Nedá se nic dělat. Rozhodně ho nechtěla ještě více rozzlobit. Nedráždi vzteklého psa, když není za plotem. S pokorným výrazem provedla ten nejvíc zahanbující výkon dneška. Dala si prsty za okraj kalhotek a spustila si je dolů. Až ke kotníkům. Ohnula se přitom. Když se teď postavím, budu od pasu dolů nahá..., on mě takto uvidí, úplně obnaženou..., a znovu zrudla. Postavila se a slzy jí tekly po tváři. "Tak pojď sem!" Šla pomalu jak jen mohla. Sevřené nohy se třely o sebe v pokusu krýt se, jak jen bylo možné. Její ruce chytily okraj blůzky, aby ji stáhly dolů, ale byl to marný pokus, dosahovala sotva k podbřišku. Bylo to směšné gesto! Když ukázal prstem na stolek, věděla, že vlastně chce, aby mu podala tu rákosku a řemen. Udělala to nesmírně váhavě. Zrudla ještě více.Dr.Malý cítil, že dosáhl svého. Dívka se mu plně podřídila, jakýkoliv náznak vzdoru byl pryč. Potěšilo ho to. Pak byl ještě překvapen, že Jitka se bez vyzvání ohnula a položila se přes velký stůl. Prohlížel si ten krásný zadeček, který se jemně chvěl. Žádná zadnička nedokázala v této situaci být úplně v klidu, měla své vlastní, jakoby nezávislé pohyby. A to ještě před výpraskem. Ale Jitka si z toho nic neuvědomovala. Jenom cítila hroznou hanbu a tiskla ještě víc k sobě půlky, aby udělala svůj zadeček co nejmenší. "Dvanáct rákoskou a dvanáct řemenem, a když budeš přitom hodná, budeš to mít za sebou. Ale když budeš dělat nějaké obtíže, budeme zítra pokračovat." Nemusela být matematička, aby si spočítala, že bude mít na zadku čtyřiadvacet jelit, až to dnes skončí. A věděla, že to bude pořádně štípat a moc bolet. Může ječet a řvát, nebo se pokusit být co možná statečná. Aspoň na začátku. Dr.Malý si prohlížel její zadeček. Vypadal pěkně zdravý. Ten snese i mnohem víc, a on byl znalec na to, co všechno dívčí zadečky vydrží! Švihl rákoskou ve vzduchu, aby otestoval její zvuk. Jitka se zachvěla, když to také slyšela. Potěžkal si ji ještě jednou,jako dělával vždy ve škole, pak ji pevně stiskl, podíval se na dívčin zadek, na tu vystrčenou měkkou část, zvedl rákosku a švihl s ní dolů. Byl takový odborník, že poznal podle úderu, jak je zadek pevný. Rákoska se zastavila při doteku zadečku, ale její volný konec ještě chvilku pokračoval a ohnul se po okraji jedné půlky, což vyvolalo další palčivé štípnutí. Celé to trvalo okamžik a Jitka ucítila na zadku horko. Nevykřikla, protože jí bolest vyrazila dech, hrdlo se jí sevřelo, jako by se měla zadusit. Její hrdlo bylo němé, ale zadek byl živý. A ten dostával rákoskou a patřičně reagoval. Kůže na zadku vysílala poselství, aby hrdlo už konečně začalo také reagovat, že to bolí jak čert a že by měla být vznesena prosba, aby to přestalo... A to přišlo asi po třech nebo čtyřech ranách. Zadek se kroutil a vrtěl a teď začala i Jitka křičet. Po šesté jí podklesávala kolena, že málem padla tváří na stůl, svírala a rozevírala prsty a chytala se protější hrany stolu. A když přišel na řadu řemen, to už vřískala plnou silou. A když dopadla poslední rána, Jitka věděla, že byla blázen, když neposlouchala matku...A Dr.Malý věděl, že je zpátky ve své oblíbené práci. Dokázal, že měl pravdu, když říkal, že dívka potrestaná na holou získá moc ke svému prospěchu a poslušnosti...Provinilá dvojice(Dr.Malý pokračuje ve svém výchovném konání.)
Vychovatel pokračoval vždy důsledně ve své práci a nakonec provinilé slečny se dostaly vždy do stavu "je mi to velmi líto" a "slibuji, že už nikdy nebudu tak ošklivá". Pro něj to bylo jako gramofonová deska, hraná mnoha různými umělci. Hlasy byly podobné, ale odpověď jejich zadečků byla různá. I každý zadeček byl jiný. A vždy to skončilo tím, že jejich prdelky ukazovaly sílu a důraz jejich potrestání a v nich vždy dozrálo rozhodnutí, že už nikdy nic podobného neprovedou...Jana cítila, že se chovala opravdu špatně po celou cestu k vile Dr.Malého. Rozloučila se s otcem, který ji přivezl a byl stále zamračený a rozzlobený a šla pomalu k domu. Byla ve školní uniformě s krátkou sukní a to jí nepřidávalo. Když stoupala po schodech nahoru, viděla, jak z auta vystupuje jiná dívka a ubírá se stejným směrem. V celém těle pociťovala strach. Se strachem stiskla zvonek. Vtom jí došla druhá, téměř stejně stará dívka. Dveře se otevřely. Starší dáma je mlčky pozvala dovnitř. "Tak Ty jsi?" "Já jsem Jana," řekla šestnáctiletá vysoká prostovlasá dívka, a strach se v ní zvětšoval. "Já jsem Barbora, říkají mi Barča," řekla tmavovláska drobnější postavy. "Tady budeš Barbora," odpověděla stroze dáma.A pak je vedla tmavou chodbou a po schodech, vše vážně, přísně vyhlížející, až k jejich pokojům. Zde pocítily plné osamění, které je obklopovalo. Jana si sedla na postel. Strach, který v sobě měla, se postupně zvětšoval. I Barbora zírala zoufale na hrozně jednotvárný vzor koberce před postelí. Její myslí se rojily představy, co všechno řekne Dr.Malému, že mu slíbí, jak se bude chovat dobře a udělá k tomu ten svůj pokorný a důvěřivý obličej, který jí tak často ve škole ochránil od trestů. A to jí i teď pomůže, že bude propuštěna domů. Slíbí cokoliv.Obě čekala návštěva u jejich vychovatele.Jana byla plašší a stydlivější než ostatní dívky odmalička. Ještě jako malá se styděla, když se měla před někým svlékat, bolelo ji to zrovna jako ostatní dívky bolel až sám trest. Když se otevřely nyní dveře a objevila se v nich ta přísná hospodyně, vyskočila z lůžka. "Obleč se do tohoto!" řekla stroze. Jana si prohlížela těch pár hadříků, které položila na postel. Nemohla tomu věřit. Ta paní jistě něco zapomněla. Byly zde jen krátké ponožky a kalhotky v námořnické barvě. A bílá bavlněná košilka. Její pocit zbědovanosti se ještě zvětšil. A v tomhle se má ukázat před Dr.Malým! to bylo hrozné! Měla pocit, že zemře zahanbením, když poslechne a oblékne si něco takového. Po chvíli se hospodyně vrátila a našla ji sedět stále bezradně na posteli. "Máš si jít k vychovateli pro svůj trest. A neposlušnost hned na začátku musím hlásit. A to povede k tomu, že si vysloužíš další návštěvu, dokud se nenaučíš plné poslušnosti." Jana zavzlykala a pomalu vstala. Její prsty pomalu rozepjaly blůzu a pak se velmi pomalu převlékla do šatů, či spíše jen do oblečení, o kterém si říkala, že nikdy na sebe nevezme.Dr.Malý seděl u stolu a četl si dlouhé dopisy od rodičů obou dívek. Jeho oči sklouzly k nové lavici, kterou nechal instalovat v místnosti. Uprostřed ní byl koženkou vypolstrovaný polštář. Bylo jasné, k čemu je. Přes ten se pokládala dívčí břicha. Polštář byl jakoby zarámovaný. Podle dopisů věděl, že přes ten zdánlivě nevinný výraz v jejich ještě skoro dětských tvářích byly obě velmi ošklivé a neposlušné ke svým rodičům a že se chovaly hrozně. A v dopisu stálo výslovně, že on může použít jakékoliv výchovné prostředky. To se mu líbilo. Dopil čaj a zazvonil...Nesmělé zaklepání. "Vstupte!" První momenty setkání byly vždy velmi zajímavé. Předehra poslušných odpovědí a pak najednou poznání, jaký dovede být přísný vychovatel.Jana vstoupila až jako druhá. Ale byla rudá až za ušima. Nikdy se necítila tak zastrašeně a bezmocně, jako v tomhle oblečení, téměř nic na sobě. Cítila i strohost atmosféry. Chlad jí ovíval nahou kůži mezi ponožkami a okrajem kalhotek. A zrovna tak mezi páskem kalhotek a dolním okrajem blůzky. Navzdory chladu cítila, jak jí žhnou tváře.Barbora nalezla hlas:"Prosím, pane..." Podíval se na ni přísně. Poznala, že se dopustila chyby. Neměla začít mluvit... Ale pak omluvně dokončila: "Já jen chtěla říci, že lituji, že jsem způsobila tolik obtíží...," řekla vážně. Stejná gramofonová deska. Ale jeho údiv vzbudilo, že začala mluvit, aniž by byla vyzvána. Mlčel. Připomene jí její chybu, až bude ležet na lavici. Jana také neznatelně přikývla: "Já také..." Cítila, že jedině pokorná omluva zde může něco vylepšit. "Nejste tu, abyste breptaly." Přísný ledový hlas, který už slyšelo tolik dívek. Obě nešťastně přešláply na místě. Sevřely i prosebně ruce. Jana vtom zahlédla rákosku a řemen. Hrůza jí proběhla celým hrudníkem, nebyla schopná od těch nástrojů odtrhnout oči. Ta dlouhá a pružná rákoska. A když si představila, jak se dotýká jejího těla, chtěla se stočit do kuličky obalené neproniknutelným brněním.On se obrátil k Barboře: "Sundej si kalhotky a polož je na židli za tebou." Barbora odpověděla výrazem "tomu přece nemohu uvěřit". Jen stála a tiché nesrozumitelné zvuky vycházely z jejích úst. Musela si navlhčit rty. Jak si jen on může představit, že by uposlechla tak zahanbující příkaz! Věděla, že si nikdy, nikdy nesundá kalhotky před nějakým mužem! Stále si to myslela, ale její prsty již sahaly po pásku kalhotek. "Prosím, prosím, ne, pane..." Jektala, a přitom si kalhotky již pomalu stahovala přes boky. Pak až ke kotníkům a nakonec z nich úplně vystoupila. Otočila se a věděla, že nyní vidí kompletně cílovou oblast. Zrudla. A postavila se pak vedle Jany.Ta nemohla věřit svým uším. Řekl Barboře, aby si svlékla kalhotky a ta černovláska poslechla! Jaké by ona měla šance, kdyby odmítla. A teď se dívala na ní. Jen ať mi nedá takový rozkaz! "Tak teď ty, Jano! Kalhotky dolů a polož je vedle!" "Oh, ne, pane. Já se nechci ukazovat bez kalhotek. To nemůžu, prosím!" Byla to noční můra, ale materializovala se. "Dostaneš dalších pár ran navíc za to, že mi odporuješ," řekl se vší přísností. A zastrašení dívka poslechla ten příšerný rozkaz. Její zadeček cítil, jak se těsná látka uvolňuje a nyní zde stála těsně vedle stejně obnažené dívky. Jak je zde horko! A on stále před nimi seděl s kamennou tváří. Obě dívky držely své ruce před částí těla, o kterých si myslely, že je nikdy neodhalí, když vtom přišel příkaz, aby zaujaly polohu s rukama za hlavou. Polohu typickou pro hříšnice, než dostanou svůj výprask. Zvedly ruce jen velmi váhavě. Pocit zahanbení jimi projížděl. To vše přispívalo k jejich strachu. Jana to prožívala ještě hůře než Barbora. Obě i cítily, jak při zvednutí rukou se jim zvedá dolní okraj blůzky a odhaluje částečně i jejich ňadra. Stály se sklopenýma očima, ale přitom pošilhávaly po Dr.Malém. Zachvěly se obě, když si vybral ze stolu rákosku. Byla opravdu dlouhá. Poklepal s ní na polštářek na lavici a namířil s ní k Barboře. "Ne, pane, prosím, ne, prosím...! Nechci, pusťte mě, prosím. Já slibuji, že už budu opravdu hodná...", šeptala. "Ohni se přes tu lavici!" A Barbora poslušně na třesoucích se nohou přistoupila z boku k té hrozné lavici. Jana měla pocit, že se zúčastňuje nějaké tajné, nedovolené schůzky, ale nemohla odtrhnout od toho představení oči. To, co viděla, ji přímo mučilo. Stiskla ruce pevně za hlavou, když viděla, jak se Barbora ohýbá přes tu lavici a vystrkuje své dvě půlky do výše. Bylo to neuvěřitelné. Takto být bezmocně vystavena a vedle ní její vychovatel s rákoskou v ruce. Barbora měla lehce pokrčená kolena, aby se dobře přitiskla k polštářku a rukama chytila pevně dřevěné břevno, jako by jí to dodávalo sílu. Jana nemohla u jejího zadečku spustit oči. Věděla, že za chvíli bude ve stejné situaci. Cítila, že když bude pozorovat, jak Barbora dostává, že bude mít snad nějaký návod, jak se nejlépe položit, aby si ulehčila to, co přijde.Barbora měla pevně sevřený zadek, když přišla první rána. Obě půlky se vzepjaly a zazmítaly. A jak pruhy přibývaly, začala křičet stále hlasitěji a hlasitěji. Z hrdla se jí řinuly neartikulované skřeky, její zadnice se skoro rytmicky škubala všemi směry, jako by chtěla zachytit co možno nejvíce chladu v pokoji. Jana si myslela, že dvanáct bude nejvíc. Ale dvanáct přešlo a pokračovalo to. Třináct, čtrnáct, až do osmnácti. Barbora ječela ke konci zcela hlasitě a v pauzách slibovala, že už nikdy, nikdy..Jana byla jako hadrová panenka, když jí řekl, aby vystřídala Barboru na lavici. Položila se na polštářek a cítila, jak je ještě horký po dívčině těle. Viděla to samé břevno, které držela Barbora, a i ona se ho chytla."Prosím," zamumlala téměř tiše, když první rána dopadla na její kulatý zadek. A pak jak pokračovaly rány, pokračovala a zvětšovala se bolest až do stavu nesnesitelné palčivosti. Dostala stejný počet rákoskou a navíc ještě šest řemenem. Zdálo se, že Jana zcela zapomněla na svou stydlivost, že ukazuje svou holou prdelku. Jediné, co si uvědomovala, byla intenzivní bolest v celém zarudlém pozadí. Bylo jí jedno, že jí i košilka sklouzla z ramen a nestarala se, co může Dr.Malý vidět, když se postavila. Vše, nač myslela, bylo to, že to má teď za sebou, že má zadek jako v ohni a teď stála a čekala, až se bolest konečně trochu zmírní. "Neočekávám, že bych tě tu někdy zase viděl, a tebe také," vybafl na obě svlečené dívky. "Ne, pane, nikdy, ne, ne, pane."Byla to hudba pro jeho uši.
Žádné komentáře:
Okomentovat