Zprávy z dívčí polepšovny

Záznam z trestného dne, kdy se vykonávaly v přítomnosti úředníků magistrátu tresty za přečiny, spáchané v předchozím období.
Prostor, v němž trestal ředitel Mikloš při těchto příležitostech dívky, byla rozsáhlá místnost, umístěná mimo dosah a doslech ostatních částí ústavu. Byla osvětlená plynem, který ji ozařoval z lamp při stěně. Okna úzká, umístěná vysoko, zamřížovaná. Podlaha byla z kamenných desek a blok pro trestání byl na vyvýšeném dřevěném pódiu uprostřed místnosti. Na širokém stole byl soubor nástrojů. Řemeny s rozdvojenými jazyky na konci, metly a karabáč, jakož i láhev s čichací solí na povzbuzení omdlévajících.Všechna tato zařízení dávala legální možnosti potrestat mladé dívky od čtrnácti let výše. Kolem pódia byly rozestaveny židle pro všechny úředníky magistrátu.Tentokrát byl na ředě větší počet provinilých, od mladé Stáni Fantové (patnáct let) až po Jarmil, která byla o tři roky starší. Trestné sezení začalo v devět hodin. Řád umožňoval k prospěchu společnosti, že všechny tyto mladé dívky mohly být pořádně potrestány, to je, že jim mohou být staženy kalhotky a spráskány řemenem či jinými nástroji, aby z nich bylo vyhnáno nemravné a drzé chování a vrátily se na cestu ctnosti ku prospěchu svému i celé společnosti.Ředitel Mikloš si svlékl sako a vyhrnul rukávy. Vybral si bambusovou rákosku a pak zavolal vznešeným hlasem směrem ke dveřím: 
Eva Kavková!" Dívka, která vstoupila, byla dospívající rebelantka oblečená ve školní uniformu, byla zde již dva roky, nyní jí bylo šestnáct let. Stála vzdorovitě před úředníky, z jejích očí vyzařovala vzpurnost a nepoddajnost. "Tak si sundej svou sukni pro tvou trestnou lekci," řekla doprovázející jí matróna ostře. Bez pohnutí si ji dívka rozepjala, nechala ji klesnout k zemi a vystoupila z ní. Bez dalších výzev se otočila zády k úředníkům a klekla si k bloku pro trestání. Byla na všech čtyřech. Její bílé elastické kalhotky obepínaly těsně její již žensky vyvinutý zadek. Ředitel jí přivázal zápěstí k úchytům na přední straně bloku, pak i její stehna a kotníky dole, aby zabránil jejímu kopání během trestání. A nakonec jí dal ještě široký kožený řemen kolem pasu, čímž jí znemožnil jakýkoliv pokus zvednout se. Zadek byl plně připraven pro rákosku. Všichni přítomní hleděli napjatě na nastávající scénu.Ředitel ji dříve vyplácel metlou a nepochybně pořádně, ale teď ji čekalo něco horšího. Teď popadl elastický okraj jejích kalhotek a stáhl je ke kolenům. Velmi pomalu. Líbilo se mu pohrávat si s takovou vzpurnou divoškou. S jejími kalhotkami a se vším pod nimi si již jistě pohrávala spousta mladých uličníků na ulicích po škole. Při stahování se již vlhká látka kalhotek zachytila v jejím rozkroku a ředitel toho využil a zajel prsty i mezi její nohy. Vzdechla a zkroutila se. Mrskla hlavou, otočila se na něj a nevědomky vyjekla: "Prase!""Ty špinavý drzý fracku!", řekl předseda soudu. 
Příště tě navštívím sám a potrestám tě za drzost. Dostaneš ode mne třicet ran metlou na holý zadek a to společně s tvou sestrou, která má u mne svůj dluh! A to si budete dobře pamatovat!.." Ředitel pak ještě vyhrnul dolní díl blůzy nahoru, aby celá plocha zadku byla nekrytá. V pozici, v jaké byla, ukazovala všechny své intimní partie svým soudcům a přihlížejícím. Všichni se také naklonili kupředu a zírali na skryté, zapovězené údolí mezi půlkami její široké zadnice. Ano, teď byla Eva ve věku, kdy každý muž měl touhu vzít ji někam do své pracovny, stáhnout jí kalhotky a nasekat jí rákoskou. Její učitelé ve škole měli často příležitost to provést a také to využívali. Eva byla nyní téměř bez sebe.Ředitel se usmál. Pevně uchopil rákosku a třikrát s ní švihl zkusmo ve vzduchu. Navzdory své vzpurnosti Eva sevřela obě půlky v předtuše rány. Zírala upřeně na ředitele. Dnes si budeš, Evo, říkat o své potrestání. Budeš počítat každou ránu předem, než ti ji dám. Pokud odmítneš či zapomeneš, dostaneš další a ta první se nebude počítat." Dívka povzdechla, pokusila se vzepřít ve svých poutech v panice, ale samo sebou marně. Ředitel Mikloš se jen usmál. Pak úředním hlasem prohlásil: "Šestatřicet vězeňskou rákoskou na holý zadek, Evo Kavková. Řekni si o první!" K potěše všech úředníků tím byla Eva tak zahanbená, že odmítla, jen zarytě mlčela.
Jak zvláštní byla ta Eva. Byla bita už mnohokrát. A věděla, že ta její vzdorovitost bude nakonec marná. Že jí nebude nic platná, že ji budou bezohledně řezat tak dlouho, až se zlomí a pokoří, ale přesto se nechtěla hned tak poddat. A věděla, že nakonec bude prosit a slibovat všechno, co se bude od ní chtít. Ale ne hned. Věděla, že nakonec bude vřískat a prosit, a že teprve pak začnou počítat její trest, ne dříve. Až když bude mít zadek rákoskou celý rozšvihaný. Věděla to, ale nechtěla se poddat hned.Všichni přihlížející se už těšili, až to začne.Teď přiložil ředitel lehce rákosku na její zadek: "Šestatřicet na holou, Evo. Začni počítat!" Ale neposlechla. Tak zvedl rákosku do výše. Úsměv mu zmizel ze tváře. Chvíli pauza. Všichni zadrželi dech. Pak paže švihla dolů plnou silou. Rákoska přistála s hlasitým prásknutím na dívčině zadku. Eva lehce vykřikla bolestí. Pěsti pevně sevřené, zkousla si rty, otočila hlavu a nenávistně se podívala na ředitele. Zadek se jí svíral a rozevíral. Objevil se na něm dvojitě konturovaný otisk rákosky. Pak sevřela obě půlky v očekávání další. Ředitel si dal na čas. Pečlivě vyměřoval další ránu. Ta dopadla na rozhraní zadku a stehen. Vykřikla, ale rychle výkřik potlačila pevným sevřením rtů. V obličeji však měla výraz zoufalství... Další dvě dopadly na stejné místo. Původní bolest se nezmenšila, ale naopak se rozšířila během několika vteřin. Ředitel pečlivě načasoval každý úder tak, aby rána zastihla dívku na vrcholu bolesti. Eva pak zoufale vzdychala nad rostoucí palčivou bolestí. Všichni zírali, uneseni jejím vnitřním bojem a bojem mezi ředitelem a tou vzpurnou dívkou. Další dvě. Teprve při šesté Eva poprvé zaječela. Její zadek se vlnil a vzdouval jakoby v tanci. Kroutila hlavou, její vlasy vlály kolem. Oči plné slzí, její ústa vydávala nekoordinovaný nářek. A další. Pak začala prosit všechny soudce, aby těch devět či deset, co již dostala, se započítalo do jejího trestu. Vzlykala, že nedokáže snést těch chystaných šestatřicet. Soudcové ji však s rozkoší odmítli. "Nic takového, Evo. Nepokoušej se nám tvrdit, co nemůžeš. Dokážeme ti, že můžeš!" A pak dostala další dvě. Jednu přes zadek a jednu přes stehna. Její prosby skončily zavřeštěním. "Počítej rány, Evo," řekl jeden ze soudců, "my dokážeme dát lekci v poslušnosti takovým vzpurným dívkám, jako jsi ty!" Nová rána a teď to Eva vzdala. Vykřikla:"První!"Teď byli soudcové spokojeni. Její zadek, pokrytý šarlatovými jelity, se kroutil a zmítal. Přikázali jí, aby ležela klidně a nic se nepokoušela skrývat. "Viděli jsme už plno takových zadků, i tvé sestry nedávno, v jedné rodině se ty zadnice tak moc neliší.." a podobné poznámky.Pak po chvíli výprask pokračoval. Ostré rány dopadaly na její zadek, hlasitě se ozývaly po celé místnosti. Dívka se zoufale snažila poctivě počítat, aby žádnou nevynechala, věděla, že by jí to vyneslo další navíc. "Dvě!", vykřikla Eva a na zadku se jí objevil další otisk. 
Tři, čtyři!..Dost! Prosím.. Dost.. Chvilku pauzu!.. Aúúúúú.. Ne!.. Ne!.. Prosím.. Ne hned další... Ne!.. Aúúúúú!..Pět! ..Šest!..Och, můj zadek!.. Ne přes nohy!.. Aúúúúú, sedm!.. Aúúúúú.. Osm!.. Och, můj zadek Prosím, už dost!.. Devět!.. Už to nevydržím!.. Ne dolů na zadek!.. Pusťte mne.. Prosím.. Ne!.. Néééé!.. Och, můj zadek!"Bylo štěstí, že Eva byla pevně přivázána. Při každém úderu se její zadek vzepjal a skýtal krásný terč pro následující ránu. To bylo pro všechny potěšení. Její široký a trochu tučný zadek byl celý rudý, plný šarlatových tmavých pruhů. Dole na zadku byl jeden zvláště tmavě zbarvený, téměř do švestkově fialové barvy. Důkaz, že zde byla kůže zvláště citlivá a zranitelná. A sem teď napřel ředitel svou pozornost. Vyměřil si pečlivě cíl a švihl.Zkroutila svůj zadek a v panice se obrátila na svého ředitele: 
Auííííí, ne tady, ne tady, prosím." "Pořádně se polož přes ten blok a vystrč zadek. Mám v úmyslu ti napráskat tak, aby to pro tebe byla tentokrát lekce. A když budu chtít, tak na tohle místo ti jich dám třeba tucet! Chtěl jsem tě spráskat už dlouho!" A znovu pečlivě zamířil na ten tmavý pruh a teď švihl vší silou, ne tak lehce jako předtím. Eva zaječela ve vysokém sopránu, její prsty u nohou zabubnovaly do dřevěné podlahy. Pěsti sevřela ještě pevněji. Tmavé jelito na dolní části zadku ještě ztmavlo. Bylo již hodně oteklé. Skýtalo lákavý cíl. A ředitel to využil. Nejprve se zde lehce dotkl a pak energicky švihl. A znovu a znovu. Eva ječela už nepřetržitě. Na zadečku se objevily v tom místě drobné krvavé tečky, ty se zvětšovaly a krev začala téci do žlábku a pak mezi nohy. Bylo to vzrušující. Můj zadek! Oh, můj zadek! Aúúúúúúúúú!" 
Já ti stáhnu kůži ze zadku! Já tě naučím poslušnosti a slušnosti, ty nestydatá dívko!.." "Tak zatím jsi napočítala devatenáct, Evo," řekl jeden ze soudců. "Ty další jsi zapomněla počítat, a tak se nepočítají, holka! Tak si řekni o další!" 

"Ne, ještě ne, já nejsem ještě připravena!" To už tady zdi slyšely mnohokrát. A tak přišla další. Eva zakroutila zadkem a pak to vzdala: "Dvacet!" Eva zařvala a zkroutila zadek až plyny nechtěně odešly. I jí samotnou to ohromilo. Vydechla jen: "Ooo." Věděla, že si ti odnese těžce, že bude bita ještě s větší silou. Teď prosila soudce, aby jí dali pauzu, aby se mohla trochu uklidnit, a podobně. Ale oni se smíchem odmítli. A hned na to dostala další ránu, ještě silnější. Jak už její střeva byla neovladatelná, stalo se to znovu, ještě hlasitěji. 
Tak to bude osm dalších za tvou nestydatost, za tvé chování ne jako žena či dáma!"A tak dostala Eva všechny zbývající a s těmi všemi navíc. Ředitel si dal záležet, aby ho nikdo nepodezíral ze zbytečné shovívavosti.Všichni se mohli vynadívat. Pohled na pevně přivázanou dívku se zadkem šarlatově rudým, takřka žhnoucím, byl fascinující. Nedokázala bez zachvění snést ani závan větru. Byla názorný příklad, jak vynutit poslušnost. A teď, když s ní ředitel skončil a odložil rákosku, mohli jsme obdivovat výsledek jeho úsilí. Její oči byly zalité slzami, její ústa byla naříkající ovál.. Jaké to zlepšení proti té rebelující a drzé tváři před výpraskem. A co se týče jejího zadku a stehen, vypadalo to, jako by celý den seděla v trnitém křoví, osídleném navíc hejny komárů. Celý zadek byl jako oheň, prokládaný naběhlými fialovými jelity.Evo Kavková, pořádně vystrč zadek a nech ho v klidu! Ať si tě soudcové mohou pořádně prohlédnout. Ještě ti ho posolím," řekl ředitel a dal jí na něj přes její protesty silnou vrstvu slaného roztoku.Matróny ji pak odvázaly. Odváděly ji pak do vedlejší místnosti. Šla těžko. Sukně i kalhotky zůstaly ležet vedle bloku. Hlava skloněná, vlasy jí padaly přes obličej. Nešťastně vzlykla."Jiřina Polníková," oznámil ředitel....