Vyrůstala jsem ve Vídni. Otec narukoval v mých šesti letech a již se nevrátil, má výchova byla předána do rukou jeho bratra. Byl expert v používání řemene na dívčí zadky, já i mé sestry jsme byly takto bity, dokud jsme neodešly z domova. Já v 18 na vysokou školu. Strýček vlastnil několik řemenů, na konci s 2, 3, či 4 jazyky, různé délky, které si přivezl z Anglie. Nejkrutější, vyhrazený pro zvláště závažné delikty, byl ten třemi jazyky. Ten způsobil, že naše zadky byly jako v ohni a několik dní nás bolely a připomínaly nám chovat se lépe. Když jsme kterákoliv z nás (bylo nás 6) něco provedly, musely jsme se převléci do školní uniformy, ať to byl jakýkoliv den, pak nám předala matka dopis pro strýčka v zapečetěné obálce a se slovy: "Nikde se necourej, rovnou ke strýčkovi, vytrp si svůj trest a rovnou domů. Podívám se na jeho práci." Bylo to zlé, hrozně zahanbující, jít po ulicích, chlapci z okolí věděli, že si jdeme pro výprask, po něm, nás ubrečené, ještě vyzývali, abychom jim ukázaly pruhované zadky. Já s brekem samosebou vždy odmítla a utíkala pokořená domů. Matka pak vždy před ostatními sestrami si prohlížela naše jelita."Pokoření je část trestu", konstatovala. Jednou jsme takhle byly u strýčka se Sylvou. Mladší dostávaly vždy první, starší postávaly před strýčkovým pokojem a mohly slyšet každé slovo, rány i brekot. Já byla nejstarší, tak jsem byla vždy na konec. Sylva vyšla v potocích slz a troucí si zadek ve snaze nějak zmenšit bolest po 20 ranách, které jsem slyšela. Zafňukala: "Jsi na řadě, Diano." Nadechla jsem se, zaklepala na dveře."Vstup!" Podala jsem mu obálku s matčiným dopisem. Četl ho pozorně. Sundal si pak brýle a vzal do rukou tawse, těžkou, dlouhou. "Víš, proč budeš potrestána, Diano?""Ano, strýčku.""Byla jsi hubatá, líná, neudělala jsi své domácí práce, klela a flirtovala s kluky, dovolovala jsi jim, aby ti sahali pod sukně." Nemohla jsem to popřít, i když to poslední dělal Jan bez mého souhlasu. Ale netroufla jsem si odporovat. To by byl pak trest horší. Strýček pak vynesl rozsudek: "Dostaneš šest za každé provinění." Vyšlo to na 36. Musela jsem si to sama spočítat. "Je mi to líto, strýčku." "Budeš ještě víc litovat, než s tebou skončím, děvče. Vyhrň si sukni, ohni se přes stůj a drž se protější strany, Diano." To byla známá pozice. Zaujala jsem ji. Položila jsem tvář na kožený potah stolu, ještě vlhký od Sylviných slz. Strýček mi pak stáhl kalhotky, položil je na stůl vedle mého obličeje. Pak se postavil strýček přede mě, musela jsem jako vždy políbit tawse, nařídil mi, abych se rozkročila, nohy dvě stopy od sebe. Tak mé nejcitlivější části byly ještě více odkryty. "Tak a zůstaň tak a nehýbej se!" Věděla jsem, že nesmím, vyneslo by mi to další extra. Strýček si zálibně mě prohlížel, zvláště v pozdějších mých letech a komentoval, jak se můj zadek stává víc a víc vhodný pro výprask. Pak bez varování dopadla první. Přes levou půlku, konečky dopadly do žlábku. Musela jsem hlasitě počítat: "Jedna, děkuji, strýčku." Druhá na druhou stranu, také z druhé strany. Automatická odpověď: "Dvě, děkuji, strýčku." Zakroutila jsem se s narůstající bolestí, ale hned jsem byla varována. Musela jsem se zkoncentrovat, abych se nehýbala, tím spíše, abych si nedala ruku na zadek a netřela si jej. Pokušení bylo velké. Tak jsem jen hlasitě naříkala, těžce dýchala, později i ječela. Rány dopadaly v intervalech 10 vteřin střídavě z obou stran. Vždy po šesti byla delší pausa. Dalších šest jsem dostala stejným způsobem. Jen jsem ječela a už se nestarala, co při kroucení ukazuji. Třetí série šesti dopadla na můj zadek tam, kde přecházel ve stehna, konečky dopadaly i na vnitřní plochu stehen, což mi pak velmi znesnadňovalo chůzi. Při dalších šesti jsem prosila a slibovala polepšení, ale vše šlo k hluchým uším. Posledních 12 jsem dostala v jedné sérii bez přestávky, dolů na stehna. Pálilo to tak hrozně, že jsem sevřela nohy a jen tím, že jsem je rychle zase otevřela, unikla jsem zvýšenému trestu. Poslední byly vždy nejhorší, strýček vyplácel plnou silou, ječela jsem nepřetržitě. Škubala jsem sebou a jen strýčkovy výzvy jako "Chceš ještě přidat?" mě donutily zaujmout původní pozici. Pak mě strýček postavil a 10 minut jsem stála v koutě s vyhrnutou sukní a strýček si mohl prohlížet má jelita, která se postupně nalévala. Teprve pak jsem se vzlykáním si mohla obléci kalhotky, to též stupňovalo bolest. Byla jsem propuštěna a mohla jít se Sylvou domů. Byla to pokořující cesta.Ve škole jsem byla ráda, to byly šťastné dny mého života, navzdory velmi přísnému režimu. Ale já byla dobrá žákyně a miláček učitelů. Ale i přesto jsem často neunikla trestům. Obvyklý trest bylo několik rákoskou přes ruce, před celou třídou. Při větších proviněních byl viník poslán do ředitelny, a tam dostal ohnut přes opěradlo pohovky, jen přes kalhotky. Tohle mě naštěstí potkalo jen jednou. Ale rány dopadaly přes obě půlky, všechny z jedné strany, a tak ty konečky švihaly na vrchol zakřivení a ne na nejcitlivější části kolem žlábku. S výprasky u strýčka se to nedávalo srovnat.Byla jsem však svědkem i jednoho velmi velkého trestu, kdy jedna z dívek se dopustila něčeho zvláště závažného. Měla být vyloučena, ale pro její jinak dobré chování jí byla dána volba. Mohla si to odpykat výpraskem rákoskou před celou školou. Vybrala si tento trest. Výprask byl opravdu velký a pokořující. Julie byla ohnutá přes opěradlo židle, klečící a jen přes tenké průsvitné kalhotky (na holou se nesmělo) dostala 12 ran silnou pružnou rákoskou tak, že jen nesrozumitelně naříkala. Ale tím to bylo skončeno.Jednou, několik měsíců před mým odchodem na universitu, jsem zase něco provedla. Mamka byla hrozně dopálená a nařídila mi jít ve školní uniformě zase ke strýčkovi. Bránila jsem se, že už jsem velká na to, abych se takhle oblékala jako žačka, a tím spíš abych byla bita, ale mamka trvala na svém. Tak jsem se musela podřídit. Cítila jsem se hrozně pošetile a pokořeně, když jsem si lehala přes strýčkům stůl. Prvních 12 jsem dostala přes stehna mezi kalhotkami a okrajem hedvábných punčoch, měla jsem pocit úlevy, že to není na holou, ale druhý tucet na holou byl. A stejně střídavě a velmi bolestivě z obou stran. To bylo naposled, co jsem byla bita od strýčka. Školu a posléze univerzitu jsem dokončila s vynikajícím prospěchem. Ucházela jsem se o místo na prestižní škole, a ke své obrovské radosti jsem byla pozvána k přijímacímu pohovoru. Byla jsem přijata na zkušební domu jednoho roku. Při posledním rozhovoru jsem se dozvěděla, že i učitelky ve zkušební době se v případě potřeby musí podrobit tělesným trestům jako žačky. V radosti nad přijetím jsem o tom moc neuvažovala, myslela jsem, že nic zaručeně špatného neprovedu, tak jsem souhlasila a podepsala to. A měla jsem nastoupit na začátku příštího školního roku. Ředitelka mě měla školit a dohlížet na mě. Dostala jsem i přehled školních pravidel s návodem, abych si je pozorně pročetla a naučila, byl tam specifikován skoro každý možný přestupek žákyň s uvedeným patřičným trestem. První den ve škole byl seznamovací. A druhý den psaly všechny dívky první test. Měly napsat odpovědi na 40 otázek, všechny byly v těch Pravidlech či ve školním řádu, který byl s nimi probrán. Pak po hodině práce, kterou na to měly, byly zjišťovány výsledky. Zjistilo se, že jen 10 dívek mělo správných všech 40 odpovědí. 22 žákyň mělo různý počet chyb, nejhorší výsledek byl 22 chyb, to měla Vendulka Jarová. Ředitelka pak ohlásila, že ty, které mají chyby, dostanou řemenem. Za každou chybu jednu. Bylo to proto, že nevěnovaly pozornost naučení se úloze. Trochu vyděšené mumlání, ale jedna po druhé, jak byly vyvolávány, nastoupily před lavice, ohnuly se, ředitelka jim vyhrnula sukně, vzala řemen a vyplácela. Dívky to snášely většinou statečně, jen ke konci některé brečely. Pak se došouraly do lavice a opatrně si sedaly. V pondělí se test opakovat a byl na 100 procent úspěšný. Ani jedna chyba. Na konci prvního týdne jsem měla pohovor s ředitelkou o škole, o jejích výchovných metodách. Na její dotaz, co si myslím o výplatách, jsem jí řekla, že se mi zdá, že to tak moc nebolí, ale že je to dost zahanbující. "Byla jste někdy bita řemenem?""Ano madam, ale mnohem horším""Tento je také dost bolestivý, ale nedělá déle trvající stopy. A máte pravdu, pokoření hraje roli v trestu." Pak řekla vážným hlasem: "Tak, Diano, teď mi odrecitujte ta školní pravidla." Úplně jsem oněměla. Četla jsem je sice, ale nepokoušela jsem se je naučit nazpaměť. Pokoušela jsem se je dát nějak dohromady, ale dopadlo to žalostně. Ředitelka vstala: "Copak jste se je nenaučila? Byla jste instruována jako žákyně, že se je máte naučit. Jak mohu očekávat, že můj sbor bude dodržovat pravidla, když je sám nezná. Musím vás potrestat jako žačky." Pokoušela jsem se omlouvat, slibovala, že se je do pondělka naučím, ale bylo mi řečeno, že to je pozdě. Bylo mi připomenuto, že jsem souhlasila s tělesnými tresty. Cítila jsem se hrozně pitomá. Byla bych si nakopala. První týden ve škole jako učitelka, a už budu bita jako žačka."Bolest a pokoření," podotkla učitelka. A protože vás nemohu pochopitelně potrestat před žákyněmi, bude jako to pokoření sloužit, že se oblečete do školní uniformy. A tak to bude vždy při vašich příštích potrestáních. A byla jsem poslána do skladu a tam jsem si musela vyzvednout plnou školní uniformu. V ní jsem pak musela znovu do ředitelky. Nic mi nezbývalo jiného. Jinak bych mohla být propuštěna s malými vyhlídkami na jiné místo. Zaklepala jsem a už jsem věděla, že není úniku. Vešla jsem dovnitř. "Tak, Diano, zkuste ještě jednou zarecitovat ta Školní pravidla. Něco jste věděla, ale za moc to nestálo. Víte toho méně než většina dívek. Dostanete jednu ránu za každé pravidlo, tedy celkem 40 a 10 navíc za neposlechnutí.""Ano, madam," řekla jsem pokorně."Chci slyšet, abyste řekla, že jste provinilá dívka a že zasloužíte potrestat." Tiše jsem pronesla tuto formuli. Ale ředitelce to nestačilo. Musela jsem to opakovat několikrát hlasitě. "A tohle budete opakovat při každém provinění. Ještě jednou." Řekla jsem to tentokrát vážně a procítěně, ale zapřísáhla jsem se, že už žádné příště nebude. Ředitelka byla spokojena. Poklepala si řemenem na dlaň. "Tak se ohněte tady přes ten stůl." Poslechla jsem. Cítila jsem, jak je mi okraj uniformy vyhrnut do výše, a pak i jak jsou mi staženy kalhotky dolů. Školní kalhotky byly ze silného materiálu, doufala jsem trochu v jejich ochranu, ale ředitelka řekla, že tak hloupá žačka jako já si žádnou ochranu nezaslouží. Se strýčkovým tréninkem jsem ani neprotestovala. Řemen švihl na mou levou půlku. A hned nato druhá. Počítala jsem: "Jedna, dvě." Další vždy po dvou střídavě na obě půlky. Štípalo to a bolelo, horko se mi vzadu rozlévalo, po 25 to už pálilo moc. Žádný oddech. Nepadlo ani jedno slovo mimo mého počítání. Když to skončilo, pogratulovala mi ředitelka, jak jsem to statečně snášela. Pak jsem se směla obléci a opustit ředitelnu.Uplynulo několik týdnů. Já si příliš nevěřila v udělování tělesných trestů, a tak jsem provinilé žákyně posílala s lístečky k ředitelce. Jednou jsem takto poslala dvě delikventky k ředitelce, Ivonu a Marianu, jednu s žádostí o výprask přes ruce, druhou přes zadek. Ony se vrátily i s ředitelkou, a ta trvala na tom, že trest má být udělen před třídou a že jej mám udělit já sama. Pak mi ještě tiše přede dveřmi řekla, že nemůže ztrácet čas, aby vyplácela hříšnice na můj rozkaz, že vím, jak se to dělá. "Tak se dejte teď do toho. A přísně. Nebuďte měkká, nebo vás nebudou brát vážně a budou z vás mít legraci. Já to budu sledovat. A v pátek po vyučování se u mě budete zas hlásit v uniformě." S pokleslým srdcem a u vědomí nadcházejícího vlastního výprasku jsem se rozhodla býti tvrdá. Třeba tím ředitelku obměkčím a můj trest bude menší. "Tak děvčata, tiše," řekla jsem. Od nynějška budu vás trestat sama. "Ivono, pojď sem a nastav ruce!" role dominantní mi byla cizí, ale snažila jsem se. A Ivona dostala svých šest plnou silou, že brečela a dávala si ruce do podpaždí. Pak přišla na řadu Mariana. Ta také nastavila ruce. "Ne, tady to bude jiné. Ohni se přes stůj a chyť se protějšího konce." Dívka zaváhala, ale pak se ohla. "Vyhrň si sukni!" Poslechla, ale pod ní se objevily frivolní, rozhodně nikoliv ve škole vhodné kalhotky. Ředitelka byla rozzlobená. Zeptala se přísně, zda má ještě některá jiná žačka kalhotky, které neodpovídaly předpisům. Žádná se nepřihlásila. A pak ředitelka poručila všem vstát a zvednout sukně. Čtyři další vinice se našly."Tak, prosím, nejprve potrestejte Marianu za to vyrušování ve třídě a pak za ty její nepatřičné kalhotky. Za každé provinění dejte 6 pořádných ran řemenem. A pak ty čtyři. Také 6 za kalhotky a 6 za lhaní. A nešetřete je." A tak všech pět dostalo postupně výprask, jak jsem se to naučila od strýčka. Střídavě z obou stran přes každou půlku zvlášť, konečky řemenu padaly do žlábku. Dívky musely stát s rozkročenýma nohama. Po několika ranách již naříkaly a usedavě brečely. Bylo mi jich trochu líto, ale měla jsem radost ze své moci. Druhý den jsem sama udělala inspekci kalhotek, ale vše bylo v pořádku. V pátek jsem se hlásila u ředitelky. V civilních šatech. Rozzlobila se, že nemám uniformu. Bránila jsem se, že zde mohou být ještě někteří učitelé."Tak dobře, počkáme chvíli, až budou všichni pryč." A mezitím mě pochválila, jak jsem se naučila efektivně používat řemen."To mě naučil můj strýček, od něj jsem tak byla mnohokrát bita." Zajímalo jí to a vyptávala se na podrobnosti. Pak jsem se musela jít převléci do té uniformy a vrátit se, abych mohla dostat svůj výprask za to, že jsem netrestala dívky sama, že jsem byla lenivá. A zase jsem stála před ředitelkou a musela jsem nahlas pronést osudná slova: "Prosím, Madam, provinila jsem se a zasloužím být přísně potrestána za své chyby." A pak jsem zaujala známou pozici, sukně nahoru, kalhotky dolů, rozepnuté podvazky. A dostala jsem jich dva tucty, tak jako od strýčka, pouze v sériích po dvou. Bolelo to moc. A pak jsem vstala, poděkovala ředitelce a šla domů.Vše probíhalo dobře až do doby, kdy jsem se opět dopustila několika chyb. Nezbytným důsledkem bylo, že jsem zase stála ve školní žákovské uniformě před ředitelkou a pronášela zahanbující větu o své vině. A ředitelka měla tentokráte v ruce rákosku. Nikdy jsem nebyla bita rákoskou. Naplňovalo mě to hrůzou."Stala jste se, Diano, nepozorná, děláte příliš mnoho chyb. Řemen moc nepomohl, tak dnes dostanete rákoskou. Ve škole maximum je 8, tak vy, jako učitelka, to budete mít zdvojeno, 16. Tak se ohněte!" A zašvihala s ní několikrát ve vzduchu. Třásly se mi nohy. Vyskočila jsem, plná strachu. "Ležte klidně, vy hloupá," řekla ředitelka a položila rákosku na můj holý zadeček, aby si vyměřila cíl. A už švihla první. V první chvíli se mi to nezdálo tak hrozné, ještě jsem řekla: "Jedna, madam", ale pak se bolest rychle rozlévala. A po deseti vteřinách přišla druhá, pak třetí. Všechny ze stejné strany, ale ředitelka uměla používat i tzv. bekhend, a tak dostaly obě mé půlky zabrat při švihání konečkem rákosky. Brečela jsem, usedavě naříkala jak malá. Když to skončilo, postavila jsem se a dala si ruce dozadu. Mohla jsem nahmatat naběhlá jelita, asi palec vysoká, která se sbíhala a zvětšovala. Bylo to jako hrbolatá tašková střecha. Postavila jsem se a nesmírně opatrně jsem si navlékla kalhotky, elastická látka na mém rozšvihaném zadku bolela a bolela. Odmítla jsem ředitelčino pozvání, abych se posadila, ředitelka byla spokojena: "To je důkaz, že trest byl účinný." A ve stoje jsem pak vyslechla poznámky o svém učení, v podstatě byla spokojena. Vzpomněla jsem si, jak kdosi říkal, že ředitelka přijme do definitivního úvazku jen tu učitelku, která poslušně přijme tělesné tresty během roku. Pak jsem ještě musela vyjádřit svůj názor na účinnost řemenu a rákosky. Rákoska byla jednoznačně daleko nejhorší.Jelita zmizela do pondělí, ale modřiny byly vidět ještě tři týdny. Musela jsem se ukázat ředitelce, ta byla se svou prací spokojena. Má práce se zlepšila, stala jsem se samostatnou, žákyně mě respektovaly. Jednou jsem napráskala Gertrudě Typákové, přistihla jsem ji v zahradě při kouření. Zkonfiskovala jsem jí cigarety a řekla jí, že to budu hlásit paní ředitelce, že dostane rákoskou. Prosila, abych ji potrestala sama. Věděla jsem, že pouze ředitelka je zde oprávněna používat rákosku. A řemen na Gertrudu, jak jsem věděla z několika výprasků, tak velký efekt neměl. Ale přinesla jsem si rákosku a pak nabídla dívce, ať si vybere. Buď osm rákoskou nebo tucet řemenem. Rychle si vybrala ten řemen. "Tak se ohni přes stůl, Gertrudo! Vzhledem k závažnosti prohřešku a vzhledem k tomu, že jsme tu samy, nebudeš mít žádnou ochranu," řekla jsem a stáhla jí kalhotky. Její zadek ještě nesl stopy po nedávném výprasku. Nic jsem jí neodpustila a Gertruda dostala co proto. Už po sedmi ranách brečela, kroutila se a dalo jí práci zůstat ohnutá na stole. Dvanáctá byla vší silou, těžce dýchala a s pofňukáváním mi poděkovala. V tom se však dveře do místnosti rozevřely. Ředitelka stála na prahu. Viděla zapovězenou rákosku ležet na stole. Musela jsem vše přiznat. A následek: její pracovna. Vzala si ode mě rákosku a řekla, že ji večer sama ucítím. Cítila jsem se jak pitomá. Ani jsem ji nepoužila a teď s ní budu bita. Ani mi nechutnalo jídlo. Tak jako vždy jsem se oblékla do uniformy a zaklepala na dveře."Vstupte!" Vstoupila jsem a vyslechla kázání. Chtěla jsem být statečná. "Měla jste ještě štěstí, že jste tu rákosku nepoužila, mluvila jsem s Gertrudou, tak dostanete jen těch osm rákoskou, které jste chtěla dát té dívce, a dalších osm, že jste obešla mou autoritu. A nakonec 12 řemenem jako Gertrudě." Tak jsem se nešťastně ohla přes stůl. Brzy jsem měla obnažený zadeček, koukala jsem do okna a na ředitelku. Už po prvních dvou jsem toho moc litovala a hrozila jsem se dalších. Oh, jak jsem nenáviděla tu rákosku! Osm z každé strany mě přivedlo do stavu nesrozumitelně koktající dívky. Bolest byla intenzivní. Jelita nejméně o centimetr převyšovala okolní kůži. Nedokázala jsem se přemoci a chytila jsem se pevně rozšvihaného zadku a třela si jej."Ohněte se zase, děvče, ještě jsem s vámi neskončila," nařídila ředitelka. Klesla jsem na stůl a hned dopadly dvě rány. Zapomněla jsem bolestí počítat, a tak výprask řemenem začal znovu."Jedna, madam.""Dvě, madam!" Zdálo se mi, že řemen zplošťuje naběhlá jelita a zatlačuje bolavá místa hlouběji do mých půlek. A navíc ta palčivá bolest na povrchu. S obtíží jsem nakonec řekla: "Dvanáct, madam. Děkuji vám." Byla jsem ráda, že to mám za sebou. Můj zadek by už asi nesnesl další. Kombinace rákoska-řemen byl nejhorší výprask, co jsem dosud zakusila. Nebýt to tak dobré místo, byla bych odešla z téhle školy a pokusila se získat místo jinde. Ale zůstala jsem a do konce mé roční zkušební doby jsem dostala ještě několik bolestivých výprasků. Měla jsem pak po roce krásné vysvědčení a dostala jsem definitivu. Na zdejší škole.Ředitelka pak přijala novou učitelku na zkoušku, Janu Trfalovou. Sledovala jsem ji, a také ona dostala brzy po nástupu svůj první výprask. Bylo to dobře slyšet z ředitelčiny pracovny.
Žádné komentáře:
Okomentovat