V naší rodině jsme měly všechny čtyři dcery svou vlastní rákosku. Visely na věšáku na předsíni mezi skříní a zrcadlem, dobře viditelné. Za smyčku na silnějším konci. A u každé byla cedulka s jménem vlastnice, a tam se připisovaly za každý prohřešek, opomenutí čárky, či i více čárek. Každá čárka znamenala jednu ránu rákoskou. A když jich bylo 12, to znamenalo, že výprask bude uskutečněn nejbližší sobotu (a mohly jsme samo sebou ještě nějakou tu čárku do té doby nasbírat). To bylo časté, protože nervozita a strach z toho, co nás čeká, nás znervózňovaly a dopouštěly jsme se dalších chyb. Umístění rákosek a cedulek bylo takové, že si jich všiml každý návštěvník a je samozřejmé, že se na to vyptával. I když jsme se styděly, rodiče se před návštěvníky nijak neskrývali se svými výchovnými praktikami, a tak byli všichni naši známi informováni. A my vždy, když jsme přišly domů, první pohled padl na naši cedulku, zda tam něco nepřibylo. A jak jsme se bály, když se počet blížil té osudné dvanáctce. Nejhorší bylo pak vědomí, že nejmenší prohřešek bude už mít za následek obávaný výprask. Zážitek, na který se hned tak nezapomnělo. Odbývalo se to vždy před večeří. Hříšnice se musela dostavit oblečená jen v tenké košili. Musela si přinést svou rákosku, dát ji otci a ohnout se přes velký stůl, na kterém chyběl tentokrát ubrus. Přitom si vyhrnula košilku nahoru, takže byla od pasu dolů docela nahá. A pak dostala první dávku: šest ran rákoskou na holou zadnici, plnou silou, s velkými přestávkami mezi jednotlivými údery. Přitom samo sebou každá řvala, kroutila se, ale nesměla se zvednout, nebo si dát dozadu ruce, za to byl vždy úder navíc. Pak byla poslána "do kouta", tam musela stát za trest během celé večeře. Ostatní sestry zaraženě koukaly na její pruhovanou zadnici a viděly, jak brečí a vzlyká, což jim nedodávalo moc chuti k jídlu. A po jídle přišla druhá dávka, zase šest, tentokrát dvě na zadek a čtyři přes stehna, při těch jsme každá ječela nejvíc. Hrozné bylo to, jak otec dělal pausy mezi jednotlivými ranami, to čekání na další moc zhoršovalo trest. Po těchto šesti jsme musely zase na hanbu do kouta a teprve pak jsme byly poslány do postele, nebo, což byla vzácnost, dostaly jsme třetí porci - to když narostly čárky nad 12. A znova rákoska na holou zadnici a na stehna. Ten třetí díl byl nejhroznější. Zde jsme často i sklouzly se stolu a vyfasovaly ještě další navíc. A tak to probíhalo u nás až do mých 19-ti let, kdy jsem se zasnoubila. Ale i pak se změnilo něco jen málo. Místo abych byla bita jen před matkou a sestrami, byla jsem stejným způsobem vyplácena i před mým nastávajícím. Samo sebou věděl, jak je to u nás s výchovou, nepřehlédl rákosky, a byl od našich poučen, téma "rákoska pro dcery" byl oblíbený námět pro mé rodiče, a věděli jsme též i o tom, že jeho sestra doma je bita ještě přísněji, ale nikoliv - bohužel, jak se vyjádřil - v jeho přítomnosti. Tahle záliba v rákosce se mi na mém snoubenci nelíbila, ale musela jsem to brát, jak to je. A tak byl přítomen nejednou tomu, jak jsem nejen já, ale i mé tři sestry bez pardonu sešvihány na holou v jeho přítomnosti. Samo sebou jsme se všechny zprvu pokoušely protestovat, ale naše protesty měly jen ten výsledek, že na lístečku přibyla další čárka se slůvkem "odmlouvání". A tak není divu, že rákoska hrála roli i v mé vlastní rodině. Už o svatbě jsem jako svatební dar dostala od matky svou rákosku, veřejně, nezabalenou, s přáním všeho nejlepšího. To vzbudilo mezi svatebčany veselí, a zvláště to, jak můj muž, trochu pod vlivem sektu, odpověděl, že tu nádhernou věc nenechá zahálet, že ji nenechá vychladnout, a že by po tolika zkušenostech, které nasbírala s dívčími prdelkami, byla věčná škoda, kdyby byla poslána do penze. To vyvolalo velký smích, všichni to brali jako žert, ale jen já a pár jiných jsme věděli, že je to míněno doopravdy. Ano, rákoska zůstala u nás, poněvadž jsme v prvních letech bydleli u mých rodičů, a visela na stejném háčku jako dříve. Byl jen malý rozdíl. Čárky tam zanášeli nejen moji rodiče, ale i můj manžel. A zůstaly i obávané soboty, kdy se objevovala jelita na prdelkách čtyř mladých žen. A další rozdíl byl ten, že mě nevyplácel už můj otec, tomu zbyly tři dcery, ale můj vlastní manžel. Naučil se vládnout rákoskou snad ještě lépe než můj otec. A jak jsem se styděla, když jsem po některé té porci byla s pruhovanou prdelkou poslána stát na hanbě do kouta. A to zůstalo až do doby, když jsem měla vlastní dvě dcery. Dostaly také, jakmile trochu vyrostly, své rákosky a ta má konečně zmizela.
Žádné komentáře:
Okomentovat