Elizabeta

Elizabeta byla po výprasku rákoskou. Od svého strýčka. Na holou. A musela ležet klidně. Chvěla se, sténala. On jí na moment opustil, a ona hned v nestřeženém okamžiku začala svými prsty sahat na bolavý zadek. On snad viděl skrz dveře a ozvalo se: "Kontroluj se!" - Hned ucukla. Věděla, že dělá něco, co nemá. Věděla, že je ošklivá, však proto byla i bita. Bita byla často. Hodil si ji vždy přes klín jako panenku, stáhl jí kalhotky a nejprve jí naplácal rukou. Z prvních plácnutí si nic nedělala. Ale jak přibývaly, poučilo jí pálení, že je ošklivá. A jak rány se stupňovaly, začala naříkat, kopat nohama, nářek se stal hlasitý. Ale ani to nesměla."Ale mě to pálí," odpovídala."Samosebou, Lízo, jinak by ses nic nenaučila. Či chceš rákoskou? Ne, tak až večer.""Ne, večer ne, to ne, prosííím...," Rákoska byla hrozná. Dostala s ní už 6x, jednou už v noční košilce, ta vyhrnutá až pod pažemi, klečící u postele, zuby zakousnuté do polštáře. Zvednutý zadek - ani se neodvážila pomyslet, co přitom ukazuje, když zvedá zadek ještě víc a roztahuje nohy... Líza hledala útočiště u matky, ale marně. Říkala si, že se už nedá takto trestat, že je na to velká, a že nechce, ale... Urazila strýčka při večeři. Pak utekla nahoru do svého pokoje, jídlo nechala nedojedeno. Slyšela však ještě na schodech, že strýček řekl matce, že jde za ní nahoru, a ta mu přikývla. Líza věděla, co bude. Ve svém pokoji se právě začala převlékat, spustila si sukni, když se strýček objevil."Elizabeto!" vyštěkl, až vyskočila. Chtěla zavolat matku, ale nedokázala nic říci. On zavřel dveře a ukázal na postel. "Ne, prosím ne, ne dnes," žadonila. Sukně, kterou pustila z rukou, se jí ovinula kolem kotníků."Lízo, pojď ke mně!" V hlase byla hrozba. Se sklopenou hlavou se přišourala k němu. Upřeně se díval na černý trojúhelník vpředu pod jejími kalhotkami. A pak se jeho ruka natáhla a přitáhl si ji. Strhl jí její nylonové kalhotky."Kolikrát jsi už byla bita rákoskou?" zeptal se měkce. - A Líza, celá vyděšená, ztratila odvahu: "Šestkrát strýčku," vykoktala."Zřejmě to nestačilo. Tvůj zadek potřebuje zvláštní péči. A to hned.""Já nechci, ne, to ne, nechci to nejde!""Co ty chceš, Lízo, a co bude, to jsou různé věci. Mladé dívky se musí moc věcí učit. Matka ti to neřekla?""Ano, řekla, ale prosím..." S kalhotkami dole se jí zadeček chvěl, jak měl na něm ruku. Líza se neodvážila ani pohnout. Doufala, že sem matka přijde. Ale to se nestalo."Tak se připrav na rákosku," prohlásil nesmlouvavě."Ne, ne, já..., ouch!" - Ale než se nadála, dal si nohu na postel a položil si ji přes koleno jako bezvládnou loutku, její zadek vysoko čněl ke stropu. S nářkem se pokoušela vykroutit, ale držel ji v pase jako ve svěráku. "Nejprve naplácání rukou," řekl, a už plác! Plác! Plác! A jeho ruka plácala do měkkých půlek. Líza vřískala svou urážku k nebi, její tělo ohnuté jak zavírací nůž. "Ne, ne, ne, strýčku, nechci." Ale on přestal až po dlouhé chvíli. Pustil ji. Dívka si rukou hladila chvějící se a pálící půlky. "Řekl jsem ti řekl mockrát, že křičíš tak hlasitě, že rušíš sousedy. Dej si dolů i blůzu a za 5 minut ať jsi dole. Pět minut ti dá čas, abys mohla přemýšlet." Otupěla. Pofňukávala. Chtělo se jí brečet, ale slzy nepřicházely. Pomalu si rozepínala blůzu. Byla zmatená. Když jich mělo být šest, proč ne tady? Podívala se do zrcadla. Vtom se ozval hlas ze zdola: "Elizabeto!" Seběhla dolů. Již na schodech ho viděla, jak stojí u lenošky postavené uprostřed pokoje a s rákoskou v ruce. Jak scházela dolů, viděla, že má rozepnutou košili, vyhrnuté rukávy, kravatu dole. Její nahá ňadra se chvěla. Kolena se jí třásla. Nevěděla, kam se podívat. Když sešla dolů, chytl ji za zátylek palcem a ukazovákem. Pevně. Přitáhl jí k opěradlu křesla."Tak tady se ohni přes!" nařídil. Hlas přísný. Vyschly jí rty. Pak jí pustil krk a popadl ji za zadek a pomohl jí přehnut se přes opěradlo, tak, že její špičky nohou visely nad podlahou, obličej na polštáři v sedadle. Vyjekla."Pamatuj si, jestliže tě příště zavolám shora, položíš se takhle sama, nebudu tě už sem pokládat. Jasné?""Ale strýčku, prosím...""Prosby neposlouchám. A teď se chovej tiše a nekopej nohama! Žádné pošetilé protesty! Jasné?""Ano, ano," zašeptala. Vše, co mohla vidět, byl vzoreček na polštáři. Zadek jí čněl vysoko, pokoušela se stisknout nohy, ale nějak se rozjížděly. ŠŠŠŠ! Uslyšela hvízdnutí jako vítr, a pak hluboce pálící pocit ve svých půlkách. Ach, jak to hořce kouslo! - A další! Bílý oheň se jí rozlil vzadu. A hned další."Aaach, aúúúúúú, nééééééé!" zaječela. "To je za odměnu, že jsi byla hubatá. Musíš se naučit chovat ke starším! Potřebuješ pořádnou kázeň. Ne, nesmíš sklouzat dozadu," řekl, když se pokoušela dát špičky nohou na zem. A už švihla rákoska znovu! Nové zaječení. A další, její zadek se kroutil a vlnil jako nafukovací míč. A pak chvíli čekal, zatímco se kroutila a svírala a rozevírala nohy, kopala jimi do zadní strany křesla. A jakmile se zklidnila, další švihnutí... Vzlykala, těžce dýchala...a čekala na další...