Návštěva u Otce Laurenta

Byla jsem poslední rok na škole Sv.Tomáše. Bylo mi už dvanáct. Už jsme měla dost jejich školní uniformy a těšila jsem se na jinou, na střední školu, kam jsem měla po prázdninách nastoupit. A tak jsem byla v myšlenkách na nové škole, že jsem lajdala a moc se nestarala o písemné testy ve staré. A též jsem nedávala pozor. Tu mne zavolala sestra Marie a přikázala mi, abych šla k ní. Suchá, nevlídná, spíše satira na ženu. A musela jsem vyslechnout celou tirádu o tom, jak jsem ji zklamala a že nedělám vše, co bych mohla, atd., atd. Zkroutila mi ucho a poslala zpět do lavice. Ušklíbla jsem se na spolužačky. Ze vzteku jsem napsala na malý papír: "Nenávidím tyhle sestry!" Ale než jsem papír mohla schovat, byla u mne sestra Marie a vyškubla mi ho z ruky. Viděla jsem, že jsem v průšvihu. Zbledla, zezelenala....Za chvíli jsem seděla v ředitelně, kde sestra Marie debatovala s ředitelkou i její zástupkyní slečnou Janou. Cítila jsem, jak se mi zvedá žaludek. Pak jsem viděla, jak zavolali telefonem moji matku: "Ano, paní Davidová, jedná se o vaši dceru. Stále problémy, žádný respekt, nepozornost v práci, ano, dokonce urážky našich učitelů, ano, děkuji, paní Davidová. Tak tedy k otci Laurentovi. Ano. Nashledanou." Začala jsem nabírat. To přece není možné. Děti vždy ve škole byly strašeny otcem Laurentem, ale sama jsem znala jen jednoho spolužáka, který k němu byl opravdu poslán a ten o tom nechtěl vyprávět. Ale byl to výprask. "Tak, Dášo, teď jdeme k němu, ředitelka tam právě volá. Tak pojď se mnou," řekla slečna Jana. A vzala mě za ruku. Bála jsem se i brečet, bála jsem se protestovat. Uvědomila jsem si, že jsem spáchala velký hřích. A věděla jsem, že matka s trestem souhlasí. "Víš, co tě čeká, Dášo?" Nebyla jsem schopná mluvit. Sucho v ústech. "Otec Laurent si s tebou promluví o tvém chování. A pak bude se vší pravděpodobností sekec." Začala jsem brečet... Konečně jsme došly na rektorát, kde měl kancelář. Hospodyně nás uvedla. Před dveřmi jsem se zarazila a zapřela se podpatky do koberce. "nedělej si to ještě horší, Dášo," řekla mi slečna Jana. Uvažovala jsem, jak moc velký hřích je prát se s knězem. Pak mne slečna Jana vtáhla dovnitř, před otce Laurenta. Něco mu pošeptala. Pak mne pustila a zmizela. Srdce mi bilo jako zvon."Posaď se, děvče," ukázal mi na židli. Byl obrovský, přes šest stop, šedivé vlasy. A začalo kázání. O tom, co jsem napsala o sestře Marii, o mé nepozornosti a jiných hříších, pak i o tom, že jsem již dvakrát dostala plácačkou od sestry Anděly a i doma že jsem občas dostala, ale zřejmě to nepomohlo. "No myslím, že už toho bylo dost. Musíme ti dnes ukázat, že se dáváš na špatnou cestu. A to je jedna z nadějí, jak tě vrátit k dobru. I tvá matka si to myslí..." Veškerá naděje ve mně zvadla. Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. "Otče, prosím, nebijte mne, já se polepším, slibuji. Já stejně budu za to bita ještě doma..." On ale šel do rohu místnosti a přinesl odtamtud klekátko a postavil ho před psací stůl. Byla jsem vyděšená. Bylo mi teprve dvanáct a byla jsem zastrašená absolutní mocí církve. Začala jsem zoufale brečet. "Tak postav se na ten schůdek tady, klekni si a ohni se přes stůl, Dášo." A zvedl mi bradu a podíval se mi do očí. Poslechla jsem. Cítila jsem na žaludku tvrdé dřevo. Sukně se mi vyhrnula nahoru. On mezitím vyndal asi osmnáct palců dlouhé dřevěné pravítko. Ukázal mi ho. "Tím ti nasekám, Dášo. A bude to štípat. Proto také ten výprask je. Aby se to pálení přeneslo do tvé hlavy a do tvého srdce. Víš, proč budeš dnes bita?" "Ano, otče," řekla jsem pokorně. A pak položil ruku na okraj mé sukně. Byla jsem tak šokována, že jsem chtěla vstát. Ale jeho ruka mne zadržela. "Ne, Dášo, dostaneš výprask jen přes kalhotky. I s tím tvá matka souhlasila. Tak drž pokorně, nebo to bude horší." Opět jsem poklesla na stůl, celá rudá hanbou, začala jsem znovu brečet. On mi vyhrnul sukni vysoko vzhůru. Cítila jsem studený vzduch na svých stehnech a dolních částech zadku. Pak další šok. Cítila jsem, jak povytáhl mé kalhotky nahoru, aby byly pevně napjaté přes moje půlky. A pak mě tak nechal několik minut stát. "Tak teď se pomodleme," a začal něco mumlat. Já se spíš modlila, abych umřela, jak jsem byla pokořená a jak jsem se bála. "Tak, mladá dámo, bude jich tucet. Těch nejlepších. Až skončím, zavolá slečna Jana tvou matku a ta si pro tebe přijde." "Ano, otče," řekla jsem téměř neslyšně. A pak zvedl ruku a já napnula svaly.Prásk! Na mém zadku to bylo jako rána. Pálení přes obě půlky. "Oh!" vykřikla jsem. "Hlavu vzhůru, Dášo!" Prásk! Další. Zas výkřik. Chvíli počkal, až se bolest trochu usadí. Prásk! Další na rozhraní zadečku a stehen. Ta poslední zlomila všechnu moji sílu. Začala jsem vzlykat, prosit, kroutit se za strany na stranu. Brečela jsem hlasitě. "Je to pro tvoje dobro, či ne, Dášo?" Prásk! "Och, aúúúú! Ano, otče, aúúúú." Konečně byl konec. Pomohl mi vstát a odvedl mě do kouta, kde jsem brečíc musela stát. Zoufale jsem si třela zadek pod kalhotkami i mimo ně.Přišla matka. Cestou domů mlčela, pouze prohlásila, že ona i otec byli zcela zahanbeni, jakou mají dceru. poslala mě doma do koupelny, abych se umyla a vzala si pyžamo. A pak jít do postele.Když se otec vrátil z práce, musela jsem se na posteli obrátit na břicho a stáhnout si pyžamo. Otec uznal, že za jeden den ten výprask už byl dostatečný. Zvedla se ve mně naděje. "Ale jen tak ti to neprojde. Zítra, až přijdeš ze školy, dostaneš řemenem. A po celý zbytek týdne znovu, je ti to jasné?" Lítostivě jsem přikývla. Příští den.Cítila jsem se hrozně zahanbená. Celý ten včerejší den a navíc ta vyhlídka na dnešní výprask řemenem. A teď ta škola. Věděla jsem, že každý ví, že jsem byla u otce Laurenta a že jsem byla bita. Cítila jsem skryté a neskryté úsměšky. Každý se na mne koukal, když jsem si sedala. Ale i když mě zadek dosud hodně bolel, nedala jsem to na sobě znát, abych jim dala to uspokojení. Konečně byl konec školy.Doma ještě otec se nevrátil, ale mamka ke mně mluvila hrozně smutně, jakou jsem jim udělala ostudu, jak se na ně budou koukat atd. atd. Rozbrečela jsem se znovu. A že jsem mamku i taťku zatáhla do špíny. Kroutila jsem se lítostí. "Musíš pochopit, že základ tvé výchovy je doma, snad jsme něco zanedbali. tak proto dnes budeš bita. Jasné?" S brekem jsem kývla.Otec přijel přesně. Doma radostně vítán mými bratry. Seděla jsem ve svém pokoji, připravena, jak mi bylo nařízeno. Mamka ho upozornila, že si má se mnou ještě něco vyřídit. Ať to máme před večeří za sebou." "Vím o tom, neboj se." Vše jsem jasně slyšela. Za moment šel taťka do svého pokoje a otevřel zásuvku, kde měl svůj dobře namazaný řemen. Slyšela jsem i jak ji zavřel, pak zaklepal na můj pokojík. "Dále," zašeptala jsem. Pak znovu kázání, abych pochopila, proč budu bita. Musela jsem se postavit, na postel narovnal tři polštáře (jeden si přinesl ze svého pokoje), vyhrnul mi sukni a přišpendlil ji nahoře, aby nepadala dolů. Pak jsem se musela položit přes ty polštáře, stáhl mi jemně i kalhotky, holý zadek vysoko nahoře. S brekem jsem začala zase prosit, aby mě nebil. Vzlykala jsem zoufale. Vzdechl: " Tak se polož. A hned, Dášo. Bude to?" Pracně jsem zaujala požadovanou pozici. "Vysvětlila ti matka, proč musíš ještě dostat od nás k tomu výprasku, co jsi dostala ve škole?" "Ano, tati." "A myslíš, že to potřebuješ?" Musela jsem připustit, že ano. Bylo mi zle. Chtělo se mi jít na záchod, na zadečku jsem měla husí kůži. Srdce mi bušilo. Slyšela jsem své bratry, jak naslouchají. Chtěla jsem umřít. "Ano, Dášo, stydím se za tebe a je mi hanba. A chci se ujistit, že se to nebude už nikdy opakovat. A myslím, že už jsi dost stará, aby sis sama poprosila o výprask" To jsem nechtěla, ale nakonec jsem s brekem i to musela udělat: "Prosím tě, nasekej mi, nasekej mi řemenem...!" Byla jsem pokořená úplně.A pak to přišlo. Dvacet ostrých ran přes největší zakřivení mého zadku. Dvacet rudých šarlatových jelit. Křik, kroucení se, kopání nohama, slzy, slzy, slzy. Když to skončilo, nechal mě samotnou. Vzlykala jsem, ani jsem nešla k večeři. Nebyla bych schopna požít ani sousto.