Vernonovi, svobodnému muži kolem 40 let, byla jeho přítelkyní doporučena dívka pro výpomoc v domácnosti. "Bude se ti hodit. Už jsem ji i poučila."A vskutku. Když se dostavila, poznal, že se mu bude hodit. Byla to Holanďanka a v Anglii neměla pracovní povolení. A když jí nadhodil, že by si ho měla obstarat, nechtěla ani za nic. Zřejmě se bála vyhoštění domů. Měla nějaký větší vroubek u úřadů. Byla to blondýnka, 17 let, štíhlé postavy. Byla již informována, že musí při práci počítat s přísnou kázní. Když se o tom zmínil, zrudla, ale přikývla. "Je to tedy jasné, ano? Za dobrou práci poměrně slušný plat, za nedbalost a lajdáckost trest. Nebo propuštění a oznámení úřadům, ano?" Pak ji poslal za hospodyní, aby jí vyložila její povinnosti a převlékla se do uniformy. To byla tenká blůzka, těsnější, než bylo třeba, bílá pletená sukně sahající do poloviny stehen. Když se objevila a nalévala čaj a musela se přitom ohnout, bylo vidět dost vysoko.
A již první den přišla hospodyně, paní Rogersová, a žalovala, že Anne při umývání rozbila mísu od drahého servisu. - "Hm. Máte ji tady? Ano, tak mi pošlete." - "Je mi to líto, Anne, ale podmínky jsme si stanovili přesně. Špatná práce - trest." "Ale, pane, ona do mě schválně strčila." - "Nechci slyšet takové řeči. Paní Rogersová už u mě pracuje léta. Tak pojďte sem, dítě." - "Pane, prosím, nemůžete mi to poprvé prominout? Já už něco takového neudělá. Já si dám pozor." - "Samosebou si dáte! Tak pojďte sem. A žádné nesmysly. Bylo by to horší. Vy víte co!" Věděla. Přišourala se k němu, tvář zalitá slzami. A jakmile byla u jeho židle, popadl ji v štíhlém pase a položil si ji přes klín. Krev mu bušila v hlavě. Vyhrnul pletenou sukni. Objevily se těsně obepínající krátké kalhotky. Nebránila se, jen stále prosila. A když jí Vernon začal stahovat i ty kalhotky, začala se kroutit a kopat. Ale Vernon jí je rychle strhl. Před jeho zraky se objevil kulatý sedmnáctiletý zadeček. Jaká nádhera. Kdy měl naposled podobnou příležitost! "Tak budou jich dva tucty, Anne, za neopatrnost!" A již jeho ruka začala plácat přes holou kůži. Jaké potěšení! Zvuk, pocit, zrak! Zadek se chvěl a kroutil. A další, a další. Tvrdě. Kůže se barvila do ruda, její prosby se stávaly hlasitější, kopání intenzivnější. Náhle se mu nahrnula krev do hlavy. Raději přestat. Vždyť mu nic neuteče. Tak ji zatím pustil. Dívka mu zůstala ležet ochable přes kolena, srdceryvně vzlykajíc. Pro ni nová zkušenost. Šok. Vernon ji pohladil po zadku. Vyjekla. "Já odtud uteču! Hned!" - "Nedělejte to, děvče. Vzpomeňte si na následky. Co to je takové nasekání. Za hodinu to ani neucítíte."
Již druhý den si mu zase stěžovala hospodyně, že Anne je drzá a svéhlavá. A že pracuje velmi lajdácky. Opět byla dívka předvolána do pánovy pracovny. Zapírala a tvrdila, že paní Rogersová lže. Samosebou neuspěla. Vernon měl už vyndaný řemen (strap), asi stopu dlouhý, z černé kůže. A Anne se musela přes své zdráhání vysvléci do naha. Nechtěla, ale hrozba oznámení úřadům udělala své. A pak ji popadl a ohnul ji přes opěradlo pohovky. Zadek vystrčený do výše. "Nenávidím vás, nenávidím vás!" - To ho ještě víc dopálilo. Přestal mít zábrany a rozkřikl se na ni: "Ty malá čarodějnice. Ty zatracená drzá žábo! Dostaneš teď, co si zasloužíš!" A už popadl pevně řemen, podíval se na její prdelku, dosud rudou od včerejšího nasekání, přidržel si ji vzadu a švihl řemenem dolů. Prásk. Výkřik se rozlehl pokojem. Objevil se rudý pruh, rychle se nalévající. To se mu moc líbilo. Usmál se. Bylo si možno přát více? Vše bylo nyní vidět, jak se dívka kroutila a kopala, zatímco řemen pokračoval nelítostně ve svém díle. No, myslel si Vernon, není všem dnům konec. Ještě mám v zásobě rákosku....
Žádné komentáře:
Okomentovat