Dominika

První schůzka-V osmé třídě, když už mi bylo více než 12, byla jsem pozvána Františkem Plavským na schůzku. První vážné rande. Otec mě nechtěl ještě pouštět samotnou na rande, ale matka se přimlouvala, že jsem již rozumné odpovědné děvče a také František je solidní chlapec, ze sousedství, jen o rok starší, ale vypadal na víc a že se jistě bude chovat vhodně. Taťka nakonec povolil, ale trval bezpodmínečně, že musím být doma v 6.00. Celý den předtím jsem byla nervózní, hrozně jsem se těšila. První rande. Srdce se mi mohlo roztrhnout. Mamka mi ještě připomněla, že musím být doma v 6.00. Mohla jsem na něm nechat oči. Poněkud jsme se však zapovídali. Nedokázala jsem mu nic odmítnout. Cítila jsem se tak romanticky. Bylo to tak krásné. Stáli jsme u plotu v parku a povídali si. Najednou zbledl. Podíval se na hodiny. Bylo 20 minut do šesté. Honem jsme šli co nejrychleji domů, takřka utíkali. František se honem loučil, už žádná další pusa. Vtom se otevřely dveře a v nich mamka. Tvářila se jak mrak. A zvala nás oba dovnitř."Mami, prosím tě, než začneš něco povídat, musím ti říci, že..."Paní Davídková," pokusil se Frank přimlouvat. Matka nás přerušila."Mladý muži, mluvila jsem s tvými rodiči. Právě před chvílí. Plně souhlasí s mými záměry v této věci. Dominiko, vzpomeň si, že já jsem se přimlouvala, abys na tu schůzku směla. A ty, Františku, se zatím posaď sem, abys viděl, jak si to vyřídím s Dominikou." Polkl a poslušně šel ke křeslu. Teď mně to došlo. Otoman uprostřed pokoje, fráze, kterou jsem naposled slyšela před 1/2 rokem "vyřídím si to s Dominikou". Polilo mě horko: "Mami, to přece nemůžeš, teď, tady před Františkem." - Ale mamka mě popadla za zápěstí a odvlékla k otomanu. 
"Dominiko, věřila jsem ti jako dospělé a ty místo toho jsi se chovala jako nezodpovědné děcko a shodila jsi mě před tátou. A shodli jsme se s taťkou, že jsi ještě dítě a taťka nechal na mě, jak tě za to potrestám." A při těch slovech vzala ze zásuvky velkou oválnou vařečku, užívanou dříve jen výjimečně. Cítila jsem se jak šestiletá. Podívala jsem se přes rameno: "Mami, prosím tě, udělám cokoliv, nebudu mít třeba celý rok vycházky, nechci mít schůzky, dokud nebudu starší, mami, prosím tě, nenasekej mi teď tou vařečkou," chtěla jsem se z toho nějak dostat, ale marně. Mamka mě uchopila ještě pevněji a v momentě jsem byla přes její koleno, sukni až v pase."Kalhotky půjdou také dolů, mladá dámo. Budeš bita jako děcko, protože se jako děcko chováš." Brečela jsem v zoufalství, ale ona mě popadla za gumičku kalhotek a stáhla je tak hluboce dolů, jak povolily podvazky. Jak se jen budu moci podívat Františkovi do tváře?"Mami, prosím tě,... Ne, mami, ne.." zoufale jsem naříkala. Ale už dopadla první a za ní příval dalších. Veškerá má důstojnost pryč. Ječela jsem a kopala nohama a prosila, abych přestala. Příval ran pokračoval. Moje kroucení a kopání jen prodlužovalo můj trest. Konečně to skončilo. Ležela jsem ochable, pokořená přes mamčina kolena, zadeček šarlatový."Tak teď jdi do kouta a budeš tam stát půl hodiny s kalhotkami dole, aby sis uvědomila, co jsi provedla." Celá rudá jsem zašeptala: Ano, mami, lituji toho, už se to nestane..." Když výprask skončil, poslala mamka Františka domů s tím, že si nepřeje, abych se s ním ještě kdy viděla. "Tak, Dominiko, a až si odstojíš tu půlhodinu v koutě, můžeš jít do postele.""Ano, mami," řekla jsem s pláčem tiše a třela jsem si svůj sesekaný zadeček.Tentokrát jsem si to odneslaDalší výprask jsem dostala ve 13-ti letech. Byla jsem přistižena při krádeži v krámě našich známých sousedů, pana Redského. Bylo to spíš jako hra, ty krádeže, ale následky byly hrozné. Pan Redský na mě volal, když jsem vycházela z krámu, zda jsem si něco neodnesla, propadla jsem panice, vykřikla jsem jenom "Ne" a utekla pryč. Honem jsem venku zahodila cukrátko do nádoby na odpadky a šla se strachem domů. Z mamčiny tváře jsem poznala, že Pan Redský již volal k nám a matka že všechno ví. Tušila jsem, co se opravdu stane. Už dlouho jsem nebyla bita. Bití jsem se vždy bála a nenáviděla to... A doma velké kázání, jakou jsem udělala ostudu, jak se oni - rodiče, musí teď cítit před Redskými, a zda se doma dost nenajím. Byla jsem hrozně zahanbená a říkala jsem, že toho lituji."Nemyslíš, že takovéhle chování vyžaduje výprask?" To slovo mě přímo praštilo. Výprask, ještě teď?"Já nechci být bita...""Dominiko. My to probírali s tvou matkou a řekli jsme si, že takováto vážná věc potřebuje trest, který si budeš pamatovat po léta.. Je to jasné?" Bylo to k zbláznění. Rodiče byli dopálení. Zachvátil mě strach."Rozumíš?""Ano." chabě jsem přikývla a dala si ruce na prdelku dozadu. Začala jsem brečet."Tak teď půjdeš do svého pokoje, my přijdeme za tebou a nejdřív matka ti naseká rukou a vařečkou a pak dostaneš ode mě řemenem.""Néééé, tati, prosím, néééé!" Ale on mě popadl za ruku a rukou mě pleskl pořádně, velmi bolestivě přes zadek. "Tak, Dominiko, nahoru do ložnice!" Nechali mě čekat asi 15 minut. Brečela jsem, ale v hloubi srdce jsem věděla, že si to zasluhuji. Když konečně přišli, promluvila jsem: "Já toho opravdu lituji. Je mi líto, že jsem vám udělala ostudu. Už se to nikdy nebude opakovat. Slibuji!""To předpokládám. Ale výprask musí být, abys to hned tak nezapomněla. Tak pojď sem, Dominiko!" A matka se posadila na židli. Přistoupila jsem k ní. Hned mi rychlým pohybem stáhla mé manžestrové kalhoty a pak si mě položila přes kolena. Zrudla jsem, když jsem cítila, jak se mé nylonové kalhotky napínají přes můj zadek. Ty neposkytnou žádnou ochranu!"Já, já toho lituji.." Ale než jsem dořekla, dopadla první rána rukou. Zapomněla jsem už, jak ta tvrdá ruka může bolet. Po třetí jsem začala hlasitě brečet a nepřestala jsem, dokud to neskončilo. Celkem jich bylo 20.Tak teď ti stáhnu i kalhotky a dostaneš vařečkou!""Mami, mě už to teď moc bolí, prosím.""Dominiko, to že stále ještě protestuješ je důkaz, že ses nepoučila." Pravil otec. Zapomněla jsem na jeho přítomnost zde a zrudla při pomyšlení, že mě uvidí s nahou prdelkou. Cítila jsem se hrozně pokořená, když mi mamka ty kalhotky stáhla ke kolenům k těm manžestrákům. Pleskla mě lehce rukou. "No, máš už ten zadek pěkně růžový, ale ještě dlouho nebude konec!" Chvíli pausa, taťka podal mamce těžkou vařečku, tu velkou."Ne, mami, prosím, nebij mě s tímhle! Já už budu hodná..!" Kroutila jsem se, ale ona mě pevně stiskla v pase a chytila mi i mou volně se zmítající pravou ruku. I tu mi přidržela vzadu na kříži. Ještě více mě ohnula, že zadek byl nejvýše ze mě a zvedla vařečku! Prásklo to hlasitě. Vpravo, pak vlevo, doprostřed a další a dále. Ječela jsem, vlnila prdelkou, kopala nohama. Na mém zadku bylo plno oválných otisků. Na konci výprasku jsem byla úplně zlomená a vzlykala jsem. Brečela jsem a stále opakovala: "Mami, mně je to líto...""Vím, že je, Dominiko!" a pohladila mě. "A víš, že ještě není konec?""Ano.""Tak si teď pět minut odpočiň a my zase přijdeme. Teď jsem usedavě brečela. Prohlížela jsem si prdelku v zrcadle, byla ohnivě rudá. Neuměla jsem si představit, jak bude vypadat po řemeni. Jemně jsem ji masírovala, abych trochu to štípání před dalším trestem zmírnila, ale těch pět minut uplynulo jako voda. Ležela jsem na břiše a tiše brečela. Pak se vrátili. Otec měl vyhrnuté rukávy, v ruce na dvakrát přeložený řemen. Pošvihával si s ním v dlani. "Tak čas pro řemen, mladá dámo. Zůstaň na posteli, ale spusť si nohy dolů z pelesti a pod břicho si dej nějaké polštáře. Ať je ten zadek vysoko." Brečela jsem, ale neměla jsem na vybranou. Poslechla jsem. Schovala jsem pak hlavu mezi paže a brečela jsem."Další bude na tobě, Dominiko. Může to být tvůj poslední výprask, když se polepšíš. Ale pokud ne a nebudeš se chovat tak, jak jsme tě vychovali, budou následovat další a další. Nebudeme váhat ti stáhnout kalhotky a napráskat ti, dokud neopustíš náš dům a pokud se zase vážně proviníš. Rozumíš?""Ano, tati," vzlykla jsem.Tak, začneme. A počítej! Když se spleteš, začneme znovu!""Ano, tati, ale prosím, nebij mě moc silně, mě už ten zadek hrozně bolí, prosím..!" A řemen zasvištěl. Práskl přes můj zadek jak živý drát. Škubla jsem hlavou dozadu a zaječela. Pak mezi vzlyky jsem vyhrkla: Jedna." A on pokračoval. Mezi každou ranou otázka: "Tak jak se cítíš, mladá dámo? Už jsi se naučila svou lekci? Učí tě ten řemen něco? A budeš se umět chovat i bez řemenu?" A já ječela a kroutila zadkem a počítala a počítala. Až do pětadvaceti! Když to skončilo, opustil nás taťka. "Tak, teď si nech ty kalhotky i kalhoty kde jsou, sejdi dolů do jídelny, postav se do kouta čelem ke zdi a zůstaň tam půl hodiny, abys mohla přemýšlet, co se dnes stalo!" Cítila jsem se celou tu půl hodinu hrozně zahanbená. Jen jsem byla vděčná, že bráškové byli u babičky, a takhle mě neviděli. Tiskla jsem čelo proti zdi a nemyslela na nic, než na to hrozné pálení na svém zadku. Už nikdy nic neukradnu.
Sobota v parku: Bylo mi už 15. Měla jsem relativní svobodu, kterou mi spolužáci záviděli. Otec mi však občas prakticky připomínal, že nejsem ještě dost stará, abych nemohla dostat výprask. Pouze několik věcí jsem měla striktně zakázáno. Mezi nimi byl i kamenný most. Kamenný most, to byl takový starý most přes potok nedaleko od náměstí. Scházela se tam, dle otce, nevhodná mládež. Já v tu dobu byla zamilovaná do chlapce Reného. A když jsme jednou odpoledne šli z hřiště ještě se skupinou asi šesti kamarádů a spolužáků, řekl mi René, abychom se zastavili u mostu. Nedokázala jsem mu v čemkoliv říci "ne". Také se mi chtělo být s ním i déle, a tak jsem souhlasila. Došlo i na to, že jsem se k Renému přitulila. A nešťastnou náhodou nás tam zahlédl z mostu pan Lukáš, náš známý, jeho žena byla manželčinou přítelkyní. Nevěděla jsem, že nás viděl. Šla jsem domů v romantickém rozpoložení, René mě objímal okolo ramen. Tu jsem zahlédla rodiče, jak stojí ve dveřích našeho domku. Jakmile jsme přešli přes ulici k našemu domu, vykřikl otec: "Dominiko, pojď sem! Okamžitě!" Sevřel se mi žaludek. Strachem a i studem, že na mě tak křičí před kamarády. Cítila jsem, jak blednu. Pokoušela jsem se podívat se prosebně na otce. Ten se však obrátil na Reného: "A vy, mladý muži, jděte domů. " René zmizel jak pára. Ke mně se blížily kamarádky s potměšilou otázkou, zda s nimi půjdu limonádu. To již jsme byli těsně u domku. Matka promluvila: "Dominiko, pamatuješ, jak jsme ti po té minulé příhodě řekli, že v případě potřeby dostaneš výprask. A teď ta potřeba nastala." Srdce se mi rozbušilo:"Mami, já přece...""Dostaneš opět výprask ode mě a pak ještě řemenem od otce. Tak nahoru. A dělej! Nebo chceš dostat tady před domem?" Pak se obrátila k vykuleným kamarádkám a řekla jim klidně: "Ne, Dominika s vámi nepůjde. Neposlouchala a teď bude bita." - Jak jen tohle mohla říci? Chtělo se mi čůrat. Strašně jsem se styděla. zítra to budou vědět všichni. Začala jsem brečet. Prosmýkla jsem se domů. Mamka za mnou. A další kázání. Bylo mi hrozně. Před chvilkou jsem dostala pusy jako dospělá a za chvilku nato mi hrozil výprask jako malé holce... 
Mamka se posadila na pohovku. Mé ruce bezděčně vzlétly k zadku mých kalhot."Mami, nemohli bychom...""Ne, nemohli. A jestli budeš otálet nebo vzdorovat, dostaneš tím tátovým řemenem dvojitou dávku. Je to jasné?""Ano," kývla jsem. Popošla jsem k ní a spustila si sukni na zem. Strašné pokoření. Zavřela jsem oči a předklonila se a už jsem cítila, jak mě mamčiny ruce pokládají přes její klín... Když jsem oči otevřela, dívala jsem se zblízka na svůj známý koberec. K mé hanbě jsem začala zase brečet. "Nadzvedni se, Dominiko!" A začala mi stahovat kalhotky. K mému zděšení jsem si uvědomila, že jsou vlhké od mazlení s Reném u mostu. Zrudla jsem ještě více."Myslím, že intervenujeme v poslední chvíli," řekla mamka a už začaly na mou zadnici dopadat jedna za druhou. Již při první jsem nadskočila, šokována, jak moc to bolí. "Jsi hanbou této rodiny," prásk, prásk, prásk. Kopala jsem nohama, protestovala, ale bezvýsledně. Levá, pravá, nahoře, dole, na stehna. Dostala jsem jich aspoň sto. Nakonec jsem zoufale naříkala ležíc bezmocně přes její klín. Pak jsem na mamčin příkaz se šla umýt do koupelny, opatrně jsem skryla kalhotky, aby je otec nespatřil. Když jsem se vrátila, stál tam už a v ruce měl řemen. Tento jsem nikdy neviděla. Starý, hnědý, bez přezky. Otec se na mě podíval ledově. Začala jsem znovu brečet. Zase chvíli domlouval, musela jsem uznat, že dostanu zaslouženě, a že to dělá pro moje dobro. A pak jsem byla položena přes opěradlo pohovky, obličej až na polštářích, zadek, už tak bolící, vysoko nahoře. A pak výprask. 30 ran řemenem, každá zanechala rudé pálící jelito. Kopala jsem zoufale nohama, prosila a naříkavě ječela: "Tati, tati, dooost! Dooost! Ten večer jsem v posteli spala nepřikrytá a na břiše.Následky: Nešťastnou náhodou se však stalo, že jsem za tři dny přišla opět domů později, než jsem měla dovoleno. Když jsem přišla domů, tušila, že je zle. Otec stál u stolu, v ruce ten hrozný starý řemen, jehož následky byly dosud živě vepsány v mé půlky. I matka se tvářila zle. Ujala se vůdčí role. "Ty jsi již zapomněla co bylo v pondělí? Tobě to asi nestačilo? Tak abys věděla, budeš zase bita, ode mne i od otce. A řemenem." "Ne, mami, prosím, nebijte mě prosím, nebo alespoň nenech taťku, aby mě seřezal! Mě to ještě moc bolí!""Nebudeš seřezaná, ale dostaneš nasekáno. Jako malé děti!" A pak si mě přes koleno. Přistoupil taťka. Matka mi vyhrnula šaty a stáhla mi kalhotky zcela dolů. Vzlykala jsem již předem. K mé hrůze mi bylo jí určeno od každého 30 řemenem. Na bolavý zadek plný modřin. Bolelo to hrozně. Matka mě držela a otec řezal. Naříkala jsem, řvala, ječela tak hlasitě, že musel otec jít zavřít dveře. Prosila jsem, ale rány dopadaly rytmicky přes obě půlky. Když to skončilo, musela jsem se postavit a stát jednu minutu v koutě. Minuta nepomohla, aby se horko a štípání za zadečku utišilo. A už mě matka odvedla k židli, na ní již seděl otec. Jejich role se vyměnily. A já se musela ohnout."Tak, teď dostaneš ode mě také 30, a neboj, šetřit Tě nebudu?""Prosím, mami, ne moc silně." A pak přišla opět výplata. Jedna, dvě, tři, čtyři od shora dolů dopadal řemen na holou, již tak zmalovanou kůži. Marně jsem prosila a vzlykala. Další a další. Vtom jsem zahlédla, jak se mezi zábradlím na schodišti na mě šklebí mladší bratr. To mi dodalo. Nejen výprask a hanba, že jsem bita na holou před otcem a matkou, ale navíc i přes bráškou. A ten to rozkecá všude. Ta hanba, ta ostuda. Ale výprask neskončil, dokud jich opravdu nebylo 30. Když to skončilo, ležela jsem ochable, jakoby paralyzována a neartikulovaně jsem skučela s nudlí u nosu.