10. 2. 2010

Obávané soboty našeho papá

Říká se, že děti z bohatých rodin se mají lépe, že nejsou tak přísně trestány jako ti z chudých dělnických rodin. Není to pravda, aspoň ne vždy. Přála jsem si, abychom raději byli méně majetní a byly jsme méně přísně vychovávány. Náš otec, říkali jsme mu Papá, v rodině opravdu vládl. A nejen nám dětem, ale i oběma našim služebným, což vlastně byly dívky z příbuzenstva, kterým otec poskytl výchovu a zabezpečení. Byl velmi dobře situovaný, v úřadě "velké zvíře" a přísnost a sklon k pořádku přenesl i na rodinu. Moje dvě mladší sestry Denisa (o rok mladší) a Isabela (o dva roky mladší než já), naše služebná Anna (o rok starší než já) a kuchařka jsme byly všechny absolutně podřízeny rozkazům a trestní pravomoci. Vždy v sobotu večer, jednou za 14 dní, se doma konal před celou shromážděnou rodinou soud. Všichni se už napřed moc báli, nikdy jsme si nebyli jisti, že to projde bez trestu. Nejprve jsme se museli každá, jedna po druhé vyzpovídati otci ze všech našich hříchů a prohřešků a běda, zapomněli-li jsme na něco. Odehrávalo se to vždy v otcově pracovně, on seděl za obrovským stolem v křesle, my jedna po druhé předstupovali před něj. Atmosféra temné knihovny, zatažených záclon působila na nás vždy tísnivě. Otec si přitom pohrával s jednou ze svých rákosek, kterých několik leželo na stole, zkoušel jejich pružnost, od tenkých až po velmi silné. Těžko říci, která byla nejobávanější, ale obecně snad platilo, že čím delší, tím horší. A když zjistil, že nějak některá z jeho "drahých" něco zakamuflovává, něčemu se vyhýbá, je nejistá, pokynul. Vinice pak musela natáhnout ruce dlaněmi nahoru a dostala jednu či i více. Nesměla v žádném případě ucuknout, nebo si ji po palčivé ráně schovat třeba v podpaží či si ji tříti, to by hned znamenalo další. A tak nakonec bylo nataženo někdy před Papá i pět párů rukou, na každé více či méně rudých pálicích pruhů, oči již zaplavené slzami, bolestný výraz v obličeji. I jedna rána vedená zkušenou otcovou rukou vyvolala takovou reakci. Zapomněla jsem říci, že na začátku celého trestního ceremoniálu byl i ponižující rozkaz: Šaty dolů!" a my všechny jsme tam musely státi jen ve spodním prádle, šaty jsme musely urovnat do úhledných hromádek na stůl. A teď přišla další fáze trestu. Na konci každé zpovědi přišlo obávané: "A co tohle, má milá?" a připomněl některý hříšek, který jsme buď zapomněly, nebo chtěly zatajit. A hned provinilá viděla, jak se zvedla rákoska a švihla tentokráte ne přes dlaň, ale přes přední stranu stehna, na holou kůži, mezi dolní okraj kalhotek a punčoch. Okamžitě se objevyvší pálicí jelito nás upomnělo, že se nemá zapomínat. A těch jelit bylo někdy i několik, postupně rudly a natékaly, zatímco se zpovídala další. Vždy jsme musely pečlivě zvážit, co přiznat, co raději ne. Vzhledem k "vševědoucnosti" našeho papá jsme raději přiznávaly vše, i když někdy by to třeba prošlo. Pro tyto švihnutí přes stehna používal papá zvláště dlouhé pružné rákosky. A pak přišel vrchol trestu. Otec sečetl naše hříchy, to o nichž již věděl, i ty, jež zvěděl až u "zpovědi" a pak přistoupil k pokračování. "Kalhotky i podprsenku dolů!" To bylo hrozně zahanbující. Někdy i několik z nás tam pak stálo zcela nahých a jedna po druhé z takto k trestu připravených, pak musela přistoupit k otcovu stolu. A musely jsme se pak postavit k rohu stolu, obě nohy roztáhnout, roh stolu vsunout do rozkroku a ohnout se přes stůl, nahými ňadry na koženou desku stolu. Ostrý roh stolu nás nutil, že naše zadečky vyčnívaly hodně vysoko. Ruce již pruhované předchozími ranami musely uchopit protější hrany stolu a stehna rovněž již pruhovaná se opírala o okraj desky, což bylo zvláště bolestivé. A samo sebou v této poloze k našemu zahanbení jsme vystavovaly každý detail našich nejintimnějších částí všem pohledům. A pak si papá vybral rákosku, obvykle dlouhou a začal nás s ní pomalu v dlouhých pauzách švihat. Přes zadek, přes zadní plochu stehen. Někdy 12, častěji 15, někdy i více. Vždy doprovázeno nářkem a sténáním postižené a za účastných pohledů těch druhých. Ta právě bitá nesměla v žádném případě pustit své ruce ze stolu nebo dokonce se pokusit postavit, to by hned přišly další rány navíc. Naše kulaté zadky byly brzy rovnoběžně pruhovány a otékaly. Nevěděly jsme nikdy, kolik jich dostaneme, vždy jsme doufaly, že tahle je ta poslední. Naše poloha navíc ještě měla ten nepříjemný efekt, že ostrá hrana či spíše roh stolu, nás bolestivě mačkal do ohanbí, takže jsme byly nuceny nadzvedávat zadnici a vystavovat ji tím víc hrozné rákosce. A rákoska mohla pak dopadat právě i do rozkroku, kde byla bolest nejkrutější. A při výprasku, v dlouhých mezerách mezi jednotlivými ranami, pořád své rány komentoval, a trýznil nás i otázkami, jak to cítíme, zda si myslíme, že je to zasloužené, a zda by měl ještě přidat. Všechny ostatní přihlížející musely během výprasku nahlas počítat. Ty pausy a to čekání na další patřilo k nejhorší stránce trestu. Na konci jsme vždy byly uřvané, ubrečené, vzlykaly jsme bolestmi a více či méně hlasitě sténaly. Nakonec, když všechny výprasky skončily, musely jsme nastoupit před jeho zraky do řady, některá jen s pruhy na ruce, některé i vpředu na stehnech, a často více z nás i jelita na zadnici i stehnech vzadu. Otec nám poručil potom, abychom se otočily, prohlédl si účinky své práce, a pak vše zapsal přesně do svého trestního deníku. Pak jsme musely, tedy ty, co byly tu sobotu bity, políbit ještě rákosku po celé její délce, pak i ruku našeho papá. A teprve pak jsme si směly obléci své šaty. Ale ty, co dostaly výprask na zadnici, musely nechat ležet kalhotky na stole a sukně si zastrčit vzadu vysoko za pásek, takže bylo stále vidět, jak máme pruhované zadnice. Otec nás nikdy nijak nešetřil. Všem nám naskakovala husí kůže, zvláště když jsme pak viděly ty navalité pruhy s dvojitými konturami vystávající z bělostné kůže. Ano, otec dokázal své svěřenkyně potrestat opravdu nelítostně. A následky byly patrné nikoliv jen několik hodin či dnů, ale někdy i týden a třeba až do dalšího výprasku. Ale musím přiznat, že otcovy rákosky měly vynikající účinek na naše chování, nejen doma, ale i venku, a co jiného si může vychovatel přát?

Žádné komentáře:

Okomentovat