Zamiloval jsem si holku z primitivnější rodiny. Moc hezkou, ale trochu lajdáka, nespolehlivou, často ne zcela upravenou, někdy chodící pozdě. Nikdy mi nechtěla dovolit, abych ji navštívil doma nebo přišel pro ni nebo ji odvedl až domů.Jednou opět odřekla schůzku, to mě dopálilo a šel jsem za ní domů. Zazvonil jsem, otevřela mi sestra, byla vyjukaná, zavolala matku, co má dělat. Pak se objevil otec, ševcovský mistr. Vyzpovídal mě, jaké nám s Bärbel úmysly. Když jsem ho ujistil, že vážné, chvíli rozmýšlel a pak mě pozval dovnitř. A tam jsem byl zcela překvapen. V pokoji, který byl zpola dílnou a zpola pokojem, stála uprostřed židle s opěradly. A na ni se právě pokládala má Bärbel. Byla ke mně otočená ne obličejem, ale nahým zadkem, který byl položen přes opěradlo židle. Horní část těla visela přes opěradlo, předloktí se opíralo o kožené sedadlo, zadek čněl do výše. Sukně vyhrnutá, upevněná za pasem, černé punčochy s uteklým okem drženy jen nedobře upevněnými podvazky. Ale mezi pasem a punčochami nic. Vše bylo vidět. Nohy se dotýkaly podlahy, trochu se klepaly. Vtom se Bärbel otočila, nebo spíš pohlédla dozadu, a spatřila mě. Vyskočila. Stud jejích 19 let zaplavil její tvář. Hněvivě se obrátila na rodiče. Jak dospělá žena. Hádka mezi ní a otcem, její výsledek byl však ten, že se hluboce zahanbená dívka vrátila zpět do původní polohy. Se vzlykáním pokorně se opět ohnula, odevzdaná svému osudu. Zdálo se mi, že její nahota se marným protestem ještě zvýraznila. Viděl jsem každý detail její zadnice, rozkroku, ochlupení, vše se mi vrylo do paměti. A otec to ještě zdůraznil tím, že jí roztáhl nohy a opřel o nohy židle. Zíral jsem napjatě. Pak si otec pomalu odepnul těžký kožený řemen, ovinul jej dvakrát kolem svého pravého zápěstí a volným koncem dvakrát švihl zkušebně přes svou levou dlaň.A pak to začalo. Otec řezal dceru zleva, zprava, měnil místo, a v pravidelných intervalech práskal řemen přes dívčina stehna i zadnici. Rány byly velmi pádné. Každá se zdála zarýti se hluboce do kůže, když pak řemen opět své místo opouštěl, byly vidět okraje řemenu ve dvojité kontuře, někdy i dírky či jejich obtisky na kůži. Znovu zleva, zprava, podélně, příčně, šikmo, jedna za druhou, kůže se pokrývala fialovými pruhy. A řemen stále hlasitě hvízdal vzduchem, a do toho nářek a ječení mé Bärbel, místy nabývající na intenzitě, místy ustupující. Minutu za minou to pokračovala. Bärbel, která zpočátku měla na tváři převážně výraz studu a hanby, že je takto vystavena přede mnou, postupně se změnila. Už jen výraz bolesti a utrpení. Bärbelina sestra na to zírala se soucitem. Při každé ráně sebou škubla, přivřela oči, jako by sama byla na té židli a byla bita. I se kroutila na své židli. Měla zřejmě bohaté osobní zkušenosti. Zato dívčina matka zářila spokojeností. Zřejmě jí Bärbel něco provedla, proč si matka nyní myslela, že nářez je zcela zasloužený.Sám jsem se nepokusil o sebemenší zásah ve prospěch své dívky. Jednak jsem věděl, že bych pro ni situaci ještě zhoršil, jednak jsem byl fascinován tou scénou, její částečnou obscenitou. Celkový obraz rudé pruhované zadnice, hudební doprovod řemene hvízdajícího vzduchem i práskajícího o kůži, dohromady s dívčiným nářkem, to vše na mě působilo jako opera.Ke konci výprasku celá zadnice rudě žhnula, nepravidelně, a to zvláště tam, kde se pruhy řemene křížily. Pak byla ještě Bärbel postavena do kouta "na hanbu", se spuštěnými kalhotkami. Ruce si držela podle příkazu za zády. Rodiče si ještě povídali o tomto výprasku, zatímco její zadnice stále více tmavla. K tomu se opět přidávalo celkové zarudnutí od hanby. Teprve po hodině stání na hanbě směla do svého pokoje. Hned zmizela i se svou sestrou, na mě se ani nepodívala. Ptal jsem se matky, co to znamená, že se po mně nechtěla ani podívat. - "Podívej, jestli o ni stále stojíš, tak se nic nestalo, žes ji tak viděl. A jestli ne, tak dostala výprask před cizím a ten ji už víckrát neuvidí...."
Žádné komentáře:
Okomentovat