Cítila jsem zvláštní typ zachvění ve svých nervech, když mé jméno bylo vyvoláno ve třídě. Několik vteřin předtím slečna Vápeníková přinesla učitelce lístek slečny Staňkové. Koukla nezúčastněně na něj a pak řekla: "Alice, máš se hlásit u ředitelky." Vstala jsem z lavice. U žaludku jsem ucítila nevolnost. Když jsem se jednou musela hlásit u ředitelky, bylo to před půl rokem, to mi bylo sedmnáct. Co se stalo, na to jsem chtěla jednou provždy zapomenout. Ale bez úspěchu. Přiznám se, zasloužila jsem si to. Utekla jsem večer ze školy ještě s dvěma jinými dívkami. Tedy něco, co zasloužilo potrestání. Ty druhé dvě dostaly totéž, jak mi později řekly a jedna i ukázala. Samo sebou jsme si nestěžovaly. Rodiče ani poručníci by z toho neměli radost. A Bardoulova škola měla pověst přísného ústavu, proto také jsme sem byly poslány.Mé nohy byly trochu vratké, když jsem opouštěla třídu. Ale pokoušela jsem se mít bradu vzhůru a pokoušet se dívat neúčastně. Každý po mně koukal. Když jsem šla chodbou, pokoušela jsem se vzpomenout, proč asi. Nevzpomněla jsem si na nic, zvlášť pitomého, co bych v poslední době provedla. Snad jsem byla někdy trochu lajdák a trochu pusatá, ale kvůli tomu bych nebyla volána k ředitelce. Snad. Snad je někdo z mých příbuzných nemocný. Ale rodiče jsem už neměla a tak mě to moc nezneklidňovalo. Tak jsem zaklepala na dveře ředitelny. "Vstupte!"Když jsem vešla, hned jsem se opět rozklepala. Snad to bylo tou pracovnou. Něco hrozivého. Nevolnost u žaludku se znovu objevila. U stolu jsem viděla jednoho ze školních kurátorů, malého mužíka se zamračeným pohledem. Co ten tady dělá? Byla jsem ráda, že jsem se po cestě sem zastavila na toaletě, jinak pohled na něj by mohl způsobit, že bych byla strachem mokrá. Snažíc se nedát najevo obavy, přistoupila jsem ke stolu. "Tak to je ta dívka, o které jsme mluvili, kurátore." Cítila jsem, jak se jeho pohled na mě upřel. "To je Alice Gustová, je u nás již pět let. Má v záznamech již četné černé puntíky.." A ředitelka se probírala deskami s mými papíry. Vzpomněla jsem si na svou poslední návštěvu zde. Nervy jsem měla jak na provázcích. Co se mohlo stát? "A je i mínění její tety, že potřebuje přísnou výchovu..." Moje nelibost vůči tetě Michaele ještě zesílila. "To, co teď víme, nás přesvědčuje, že její teta má absolutně pravdu..." řekl kurátor, "informovali jste ji o.. o tomto?" "Ano", odpověděla ředitelka. Cítila jsem, že se potím pod pažemi a všude. Přešlo mnou mrazení. Co se mohlo stát? "Její teta nás autorizovala provést cokoliv, co uznáme za správné," pokračovala ředitelka.
"Dobře", řekl kurátor a zamnul si rukama. Viktoriánský výjev."Alice!" Vzhlédla jsem na ředitelku. "Ano, madam," snažila jsem se, aby můj hlas zněl klidně, ale moc se to nepovedlo. "Něco jsem se dozvěděla. Něco.. něco ohavného. Považovala jsem za nutné zavolat k tomu jednoho z našich kurátorů." Stála jsem úplně vyvedená z míry. Nebyla jsem schopna myslet. "Tvůj kufr byl prohledán."A tááák! Srdce mi spadlo do kalhot. Opět mnou projelo zamrazení. Cítila jsem, jak mi zrudly tváře. Věděla jsem, co našli. Tu fotografii... Tak se mi líbila. I ostatním dívkám. Ale teď jsem toho litovala. Věděla jsem, že ve škole jsou strašně úzkoprsí. "Já ne.. nerozumím, madam." "Ale ty dobře rozumíš. Nebudu uvádět v rozpaky pana kurátora, abych mu ukázala, co jsme našli. Je to tak.. tak odpuzující.. Jsem šokována, že nějaká dívka v naší škole může něco takového vlastnit." Nenáviděla jsem ji"Souhlasím", řekl kurátor. Nenáviděla jsem ho rovněž. "Psala jsem o tom tvé tetě. Psala jsem jí, že bys měla být vyloučena, ale zatím to odložíme." Oddychla jsem si. "Ale teta souhlasila, abys byla citelně potrestána a to tak, jako jsi byla při té své minulé eskapádě."Dívala jsem se na kurátora. Ten seděl spokojený s rukama v klíně. Snad mě nebude chtít nařezat před ním? V hloubi jsem se zachvěla. To by bylo hrozné. Ale na druhé straně, oni mohli dělat, co chtějí. Byla jsem bezmocná. "To je něco, co zasloužíš, děvče", slyšela jsem kurátora. "Ta mladá generace nemá žádnou morálku. Víme, k čemu to vede." Nenáviděla jsem ho ještě víc. Co může vědět o mladé generaci? Byl to zřejmě staromódní chlap."Pro tuto svou nemravnost budeš, Alice, potrestána. Výprask rákoskou. A více než posledně." Nikdy jsem se necítila tak zle. Posledně mi jich dala šest a bylo to dost zlé. Co zamýšlí teď? "Ano, jistě, ale ne před...", breptala jsem. "Jako kurátor je pan Kramer plně oprávněn být přítomen. Dokonce je mým přáním, aby byl, aby viděl, že závažná provinění proti školním pravidlům jsou také patřičně potrestána," řekla pomalu a přesvědčivě. Nemohla jsem zadržet slzy hanby a ponížení. Sevřelo se mi hrdlo. Dostat výprask před mužem! A před takhle starým mužem! To bylo příliš! Vstala. Srdce mi bušilo. Znovu jsem myslela, že se počůrám. Přece toto nemůže myslet doopravdy. Ale bylo to tak! Otevřela zásuvku svého stolu a vyndala dlouhou zahnutou rákosku. Tu, kterou jsem dostala minule. "Ne, prosím, prosím, ne!", vykřikla jsem úpěnlivě. Její tvář byla jak z kamene, kurátor se trochu chvěl. Tu jsem pochopila, že to nebyla pro něj otázka kázně a discipliny, on z toho měl potěšení. Přála jsem si, aby se podlaha pode mnou propadla.Ředitelka obešla stůl, švihajíc přitom rákoskou. V tu chvíli jsem si vybavila palčivou bolest, kterou jsem už zakusila. "Dvanáct ran", řekla a já chtěla umřít. "Ne, ne, já nic neudělala, ne, skutečně." Můj hlas byl ostrý, nezněl jako obvykle. Koukali na mě nevěřícně. "Jak můžeš říci něco takového, Alice?" Bylo vidět, že to opravdu nechápe."Ohni se přes tu židli," nařídila stručně. Tento rozkaz jsem už slyšela. Věděla jsem, jak to bude bolet. Celá jsem se zpotila strachem. Chtěla jsem vypustit pana kurátora ze své mysli. Bylo to příšerné, že se mnou takhle jednali. Ale i teta Michaela souhlasila. "Ne.. nemohli bychom jít do jiné místnosti?" pokusila jsem se ještě. "Ohni se, Alice, nedělej si to ještě horší. Nechceš přece, abychom použili násilí, ne?"Ach, tahle myšlenka byla strašná. Představit si, že pan Kramer mě násilím přidržuje, to bylo k nesnesení. Rozbrečela jsem se. Ale položila se přes židli. "Sukni nahoru!" Vyhrnula jsem si ji. Obyčejnou školní, ale co mě to stálo úsilí. Pod ní byl pár školních kalhotek. Standardních. Jen o prázdninách jsem mohla nosit něco lepšího. Kalhotky dolů!" "Prosím, prosím, madam.." "Kalhotky dolů!" Byla jak diamant. Varuji tě naposledy. Nebo požádám pana kurátora o pomoc!"Věděla jsem, že jsem prohrála. Věděla jsem, že budu muset vydržet nejen tu hroznou bolest, ale i tu hanbu vystavit se takhle v nestydaté pozici. Naplnila mne hořkost. Ale co dělat. Měli moc. Měli autoritu. Nikdo mi nemohl pomoci. Z hloubi se mi vydralo těžké vzlyknutí a pak jsem si stáhla i ty kalhotky a obnažila svůj zadek před ředitelkou. A před vyvalenýma očima pana Kramera. Když jsem úplně natáhla ruce, chytla jsem se protější hrany stolu. Tak to bylo požadováno. Cítila jsem, jak se mi svaly na zadku napínají. Čirá hrůza. Hluboké ponížení! A ten odporný muž může koukat na mé nejintimnější tajemství! To přece není správné! Rákoska se lehce dotkla mého zadku. Vykřikla jsem v hrůze. "Ne, ne, já nic neudělala!" "Ty jsi nenapravitelná," řekla ředitelka.. A pak jsem uslyšela hvízdnutí rákosky.. a pak ucítila agonizující bolest. Bylo to horší, mnohem horší, než jsem si pamatovala. V okamžiku jsem vyskočila ze židle, ruce si držíc na pálícím zadku. Hned jsem si mačkala navalité jelito, které rychle nabývalo. A pak jsem byla na zemi kopajíc nohama a svíjejíc se bolestí. Nos plný prachu z koberce. Po chvilce se můj křik zmenšil. Nastalo ticho mimo mého vzlykání. Copak mohu vydržet dvanáct takových? "Polož se zas přes můj stůl, Alice," pokračovala monotónně ředitelka. Copak to nechápe? Ten trest byl přece příliš krutý. "Jestliže pro něco dívka zasluhuje zvlášť přísné potrestání, tak je to pro takovéto nemravnosti," vysvětlovala klidně. "Tak nahoru, Alice!" Štkajíc, vydrápala jsem se zas na židli. Jen vědomí, že by mě mohl držet takto ten odporný chlap, mi dodalo sílu. Cítila jsem stále svírání a pocity chvění v mém zadku, ale nemohla jsem tomu zabránit. "Jste si jistá, paní ředitelko, že nepotřebujete mou pomoc?", ozval se ten ohava. "Ne, děkuji, zatím ne. Možná později." A pak rákoska znovu švihla vzduchem a zabořila se krutě do mého zadku. Bolest, neuvěřitelná bolest! Znovu jsem byla na podlaze mrskajíc nohama a svíjejíc se, ruce přitisknuté k zadku v zoufalé snaze zmírnit mučící bolest. Jak jen budu moci vydržet těch deset zbývajících? Jsem přece jen z masa a krve? Mají představu, jak taková rána rákoskou bolí? Jinak by přece nemohli, i když mají tvrdá srdce, takto se mnou jednat. "Tak zas nahoru, Alice!" Vzlykala jsem a vzlykala a vzlykala. Ale byla jsem teprve na začátku. Opravdu tvrdý trest. A ve světě, kde jsem vyrostla, nezasloužený. Ten předchozí, prosím. Ale tenhle? Ale přesto nějakým zázrakem jsem sebrala sílu a znovu se položila na tu židli a ohnula se přes stůl.Zdálo se mi, že to trvá hodiny, ale trvalo to jen patnáct minut. Ale bylo to nekonečné. Jen bolest a bolest, ústa jsem měla plná slaných slzí, hrdlo zcela vyschlé. Od křiku a proseb. Marných. Nelítostný výprask pokračoval. V jedné chvíli, nevím již kdy, jsem zjistila, že pan Kramer mě drží za zápěstí a ohýbá mě přes stůl. Mezitím ředitelka dokončuje nemilosrdný výprask.Najednou jsem zjistila, že je po všem. Ležela jsem na koberci, tváří dolů, zadek jsem měla jako v ohni. Pomalu jsem se zvedla, pro slzy jsem moc neviděla. Mlhou jsem viděla svítivý pohled pana Kramera. V koutku ležely mé modré kalhotky, zmuchlané. Co se mnou ti hrozní lidé udělali? Nebyla to jen bolest, i ta byla nesnesitelná, ale pocit studu. Nikdo by neměl mít právo takhle jednat s mladou dívkou. I když s tím teta Michaela souhlasila...
Žádné komentáře:
Okomentovat