Ve svém závěrečném období před závěrečnými zkouškami jsem si začala gratulovat, že projdu, aniž bych se musela zase dostavit k Matce představené. Byla jsem domýšlivá, štěstí se obrátilo a já musela před Radu. Marně jsem vysvětlovala, že jsem se chovala dobře po dlouhou dobu, že mám dobré známky a vše, co jsem mohla uvést na svou obranu, ale nic naplat. Nebyla jsem překvapena, když rozsudek zněl, že dostanu rákoskou.Příští den, hned po modlitbách v kapli, bylo čteno mé jméno. Byla jsem ten den sama, to bylo horší, než když jsme byly dvě či tři, to jsme se mohly aspoň vzájemně utěšovat, když bylo po tom. Všichni byli rozpuštěni, zůstala jsem tam sama, v celé velké síni. Matka představená sešla ze svého pódia, podívala se na mne a řekla, ať si dojdu na toaletu a připravím se. Za pět minut u ní. To znamenalo vlastně, abych se vymočila, protože měla strach, že bych jí to tam strachem a bolestí třeba znečistila. Vždy se mi přitom chtělo hrozně čůrat. Tak jsem se "připravila", umyla si ruce, učesala se a pomalu jsem kráčela k místnosti Matky představené. Se známým pocitem očekávání a napětí. Moje srdce začalo bít rychle, v břiše se mi vše svíralo, jako by mi tam létali motýli. V puse sucho, dlaně jsem měla vlhké potem, na hrudníku tíhu. Nadechla jsem se a zaklepala, pošetile doufajíc, že tam nikdo nebude. Ale samo sebou se dveře hned otevřely. Ve velké místnosti seděla za stolem Matka představená, vedle ní pan učitel Ledecký s rákoskou v ruce a ještě má sestra vychovatelka. Matka představená se na mne podívala a řekla: Víš, jak máš být potrestána? Slibuješ, že se polepšíš?" Ano, Matko představená," slíbila jsem suchými rty. Vstala
Prosím, pane Ledecký, začněte." Otočila se a dívala se z okna. Vždy tak činila, když jsme byly trestány. Jako by se chtěla distancovat od toho, co se děje. Aniž bych byla vyzvána, položila jsem se přes stůl v požadované pozici. Jakmile jsem se uložila, sestra vychovatelka mi zvedla sukně. Hned jsem si uvědomila svou zadnici. Zdálo se mi, že se zvětšuje, roste, až byla jedinou věcí v místnosti. Jako by věděla, že bude bita a že je teď všem na očích. Napjatě jsem čekala na varovný svist rákosky.Čekání bylo nekonečné. Doufala jsem, že švihne nejprve do vzduchu, aby mě varoval, ale vtom švihla rákoska hned přes můj zadek. Lapala jsem po dechu, trochu vykřikla, jak se pálící bolest rozlévala po mém těle. Moje půlky se sevřely v panickém protestu. První rána byla vždy nejhorší, bolest nejsilnější. Ještě jsem nepopadla dech, když přišla druhá se solidním prásknutím. Zaťala jsem zuby modlíc se, aby mě švihal rychle a nenechal mne čekat mezi každým švihnutím. Doufala jsem, že rány rozloží po širší ploše mého zadku a nedá je těsně vedle sebe, což by bolelo mnohem víc. Zatínala jsem zuby a svírala ruce v pěst, jak šla rána za ranou a bolest byla stále větší a větší. Když padla poslední, měla jsem oči zality slzami a vše, co jsem mohla dělat, bylo přestát všechny zbylé formality v předepsané pozici."Skončil jsem," řekl pan Ledecký a já si uvědomila, že Matka představená stojí přede mnou. Můžeš vstát." Postavila jsem se, kousajíc se bolestí do rtů. Tak nebolí to příliš?"
Neeee, Matko představená," zamumlala jsem podle konvenčního rituálu. Nemohla jsem pochopit, proč se na to vždy ptá a vyžaduje vždy stejnou odpověď. Bylo samozřejmé, že to bolí. To byl smysl trestu. Šest ran rákoskou aplikovaných přes každou půlku přes těsně natažené kalhotky musí bolet. A taky bolí jak ďas! Snad tak chtěla utěšit plačící žačku, že pálící, štiplaví bolest, která vedla k tomu, že její zadeček byl rudý a celý se chvěl, nebyla přec jen tak strašná, jak si myslela. Sestra mi pokynula:
Tak pojď. Ztratili jsme už moc času. Pojď do třídy." Některé sestry vás potom nechaly jít na chvíli na záchod, abyste se trochu vzpamatovaly a daly vám možnost si trochu třít zadek, aby se snížila bolest, a mohly jste si i trochu poplakat. Ale tato ne. A tak jsem musela s hořící tváří velmi ztuha napochodovat do třídy a dát si pozor, abych nedělala moc pohybů, které by zvětšily bolesti. Když jsem vstoupila do třídy, všechny tváře se obrátily na mne. Zrudla jsem ještě víc. Některé pohledy byly plné sympatií, některé spíše výsměšné. Velmi opatrně jsem si sedala, abych nadlehčila váhu na své chvějící se zadničce. A byla jsem moc opatrná, abych se zbytečně nehýbala. První půlhodina byla vždy nejhorší....
Žádné komentáře:
Okomentovat