Objevilo se obvyklé hvízdnutí vzduchem, jak rákoska švihla dolů. Zakousla se hluboce do měkké čekající kůže na nahé zadnici. Na zlomek vteřiny se zdálo, že se ponoří do hloubky, pak však pružně odskočila a zanechala růžově rudou bolestivou stopu. Byla to první rána ze slíbených dvanácti. Pan Klement, ředitel školy Svatého Jiřího, pozorovat čerstvé jelito se smíšenými pocity. Uspokojení a lítost. Soňa Baláková, která byla před ním ohnutá, špičky rukou u palců nohy, mohla být velmi dobrou žákyní. Avšak byla velmi tvrdohlavá. A to byla zatím v páté třídě. Co by z ní vyrostlo, kdyby nebyla již od malinka vedena pevnou rukou školy i rodiny. Všiml si, že dívka jen lehce vzdechla. Nepochybně Balákovi vychovávali své děti velmi přísně. Obě její starší sestry, které tu byly před dvěmi a pěti lety, Maruška a Žaneta, byly taky takové. Málokdy měl hůře zvladatelné žákyně. A Soňa se zdála, že bude také taková, nebo spíš ještě horší. Další rána. Trochu hlasitější výdech a dívka sebou škubla. Druhé jelito a asi o palec níže. Ředitel odstoupil a díval se z okna. "Soňo, ty nechceš být úspěšná? Vím, že máš na to mozek. Jako měly tvé sestry.""Já chci mít úspěch. Ale mě se tady v ústavu nelíbí.""To je ale drzost, Soňo." Dívka pokrčila rameny."Tak se zase pořádně ohni. Musíš se něco naučit!"Dívka bez prodlení a protestu upravila polohu. Zadek byl vyšpulený."Aúúúúúú, ajííííí!" Tentokrát zasáhla rána místo, kde se spojují stehna a zřejmě to bolelo. Zachvěla se a zakroutila se, ale pak se zase předpisově ohnula. Ředitel nemohl popřít, že se jí obdivuje. Jejího ducha. Pravá Baláková. Dal si pausu. Nikdy s tělesnými tresty nespěchal. Byl si vědom, že čekání má velmi dobrý účinek. S uspokojením pozoroval, jak se její půlky svírají v očekávání další rány, i když ta proti očekávání nepřicházela. "Trápí mě, když tak mrháš svým talentem," a švihl počtvrté. Tvrdě, jako třetí. Rákoska se zaryla do pravého boku."Aach, ouch!" - Už toho bude mít dost, ale ta se nezlomí, aspoň ne hned. "Můžeš se postavit, Soňo." - Postavila se, bledá, kousala se do rtu. Ale ani stopa slzí. Byla si dobře vědoma, že jí ještě čeká dvojnásobný počet ran, než dosud dostala. Neveselá představa! Přistoupil k ní blíže: "Budeš se více snažit?" Dívčina tvář se zachvěla:"Jistě pane." Dívčiny oči se na něj upřely. Drzý pohled. Ředitel pocítil nelibost. Tyhle Balákovic děvčata! "Tak se zase ohni, Soňo!" A pak ji švihl vší silou přes největší vrchol zadečku! "Aúúúúúú, aíííííí. Jáááááúúúúúíííí!" Tentokrát se nejen zkroutila, ale dala si dozadu i ruce, jako by se chtěla chránit před dalšími ranami. Ach, už se mi daří ji zlomit, řekl si ředitel. "Ohnout! Ruce pryč! A dělej!" Očekával prosbu, aspoň prosbu o přestávku, ale nic. Jen tiše zasténala, jak se ohnula znovu. Další rána prakticky na stejné místo jako ta předešlá. Ozval se poprvé bolestivý výkřik. Pak pro sebe zasténala: "Och, Bože!" A přitiskla si ruce pevně na zadek. Tak co, podaří se mu dostat se jí na kobylku? "Můžeš se postavit, Soňo." Dívka stála lehce pokrčená, ruce si pevně tiskla na nejbolestivější místa. Ale nestěžovala si, ani nebrečela. Jaká pýcha! Boj a napětí v její tváři bylo zřetelné. Ředitel zase přikročil blíže a ohnul rákosku."Dalších šest bude velmi bolestivých, Soňo." Dívka to věděla sama velmi dobře. Začaly se jí chvět rty. Zdálo se, že její vůle slábne. Pak řekla slabým hlasem:"Pane Klemente..." a zrudla. "Mé sestry mně řekly, že...""Co ti řekly?""Že někdy jste je vzal do té zadní místnosti...a...""Vskutku?" Byl částečně dopálený, částečně potěšený. Tak je to venku! ale nikdo nemůže nic dokázat! "Ano, to je, co říkaly." Soňa byla teď celá rudá, sklopila oči."Tak a ty bys chtěla, slečno, raději jít tam vedle, jak říkáš, než dostat dalších šest rákoskou, ano?" - Přikývla."Jsi si jista, Soňo?""Ano, pane," hlas se jí trochu třásl. "Tak dobře, Soňo. Pojď sem vedle. Byla to místnost, kde si občas schrupl. A kam se občas vodil chybující žákyně. "Tak, když jsi tady, tak se svlékni. Úplně." Pustil ji dovnitř. "Připojím se k tobě za okamžik." Soňa stála sama v pokoji. Jelita byla pěkně oteklá. Nechal ji pět minut. Pak vešel a zamkl."Otoč se hezky ke mně!" Plaše se otočila. Celá rudá, se sklopenýma očima. Vtom zahlédla rákosku v jeho rukou. "Ale pane...""Co je, Soňo?""Pane, mé sestry říkaly, že..že když se svlékly..a pak..a pak to další, že už nebyly bity rákoskou."Ano, to je pravda," řekl ředitel."Tak, ano, já se svlékla...""Víš, Soňo, to je provize, koukat se na hezkou nahou mladou dívku. Ještě mimo výprask.""Já, já vám nerozumím.""To znamená, že bys musela být osmnáctiletá, abys mohla volit tuhle alternativu." Poklesla jí tvář. "Ale mně bude za čtvrt roku 18.""Ale ještě ti není. Nejsi dospělá. Po právní stránce. Musela bys mít 18, aby to bylo zákonné." Soňa byla vyděšená a zklamaná: "Nemohl byste udělat výjimku?""Ne." Soňa viděla, že prohrála. "Co, co hodláte tedy dělat, pane?""Myslím, že je to zřejmé. Dokončím tvůj výprask. Jediný rozdíl je, že jsi v jiném pokoji, a že jsi nahá. Jinak je vše stejné.""Oh, Bože!" Jednu ruku si dala před ňadra, druhou před klín. Vzdychla: "To všechno pro nic zanic.""Kdyby ti bylo 18, tak ano. Ale takhle ne. Ne, ne!" vykřikla."Ale ano. Klekni si na pohovce, ohni se přes ní a dej si hlavu do polštáře. A drž se pevně.""To je nespravedlivé," začala brečet. Ale poslechla a klekla si, jak jí bylo řečeno."Chci ten zadek ještě výše. Nahoru!" Pomalu ho zdvihla."A teď dostaneš těch šest, co jsem ti dlužen, a pak ti dám dalších šest pro tvůj pokus, s kterým jsi mě chtěla svést.""Oh, ne! To nesmíte, ne!" a zvedla hlavu a hrudník z polštáře."Uvidíš, jestli smím. Mám dost času. Klíč je v mé kapse. Ale věř mi, dostaneš je." Se zoufalým výkřikem zabořila zas hlavu do polštáře. Věděla, že skutečně prohrála. Musela sebrat všechnu svou statečnost, aby dokázala snést, co teď přijde, když cítila, jak jí lehce poklepával rákoskou po vypjatém zadku. Když však první pálící krutá rána švihla přes její vystrčený zadek, cítila, jak její statečnost odplývá. A po pěti dalších, stejně pálících, prosila a žadonila jako všechny ostatní, co tu byly. A ještě jich má dostat šest. A žádná alternativa!
Žádné komentáře:
Okomentovat