Přísný otec a Věrka

Věrka, téměř osmnáctiletá dcera obchodníka s koloniálním zbožím pana Šenkýře z Vršovic, byla u svého otce na koberečku. Přišla pozdě večer domů a vymlouvala se, že měli v krejčovském závode paní Růžičkové, kde se učila, moc práce a musela zůstat přesčas. Její otec tomu moc nevěřil a řekl jí, že si zítra paní šéfovou zavolá a přesvědčí se, zda je to pravda. A pokud ano, že si s paní Růžičkovou promluví, jeho dcera nebude chodit takhle pozdě večer z práce. "Ale jestli to, Věro, není pravda, bude zle. Vím, že ti za 14 dní bude už 18, ale k tomu, aby ses toulala pozdě večer venku, k tomu jste tě nevychovávali. Tak chci slyšet pravdu. Byla jsi tak dlouho v práci?" - Věrka se už neodvážila dále lhát, a tak se přiznala, že ne. - "Tak kde jsi byla?" zahřměl. - "Ale, procházela jsem se s Hankou Rychtářovou. Neuvědomila jsem si, že je tak pozdě. Ale v šití jsem opravdu byla trochu přes čas, to ano." - S kamarádkou Hankou měla domluveno, že kdyby něco prasklo, že jí to potvrdí. (Ve skutečnosti měla rande se svým Petrem, studentem před maturitou, ale to rodiče nesměli vědět.) - "Máš štěstí, že jsi se přiznala, ale stejně ti to beztrestně neprojde." - Věra zrudla. Znala otce a tušila, že bude bita.Nemýlila se. Otec odepjal řemen, přeložil si dceru přes koleno, a ta dostala asi tucet citelných švihnutí. Bolelo to dost, ale přece jen přes sukni a spodní kalhotky to nebylo tak zlé. Horší byl ten pocit zahanbení. Skoro v 18 dostat nasekáno jako malá holka. Ovšem to zase v jejich rodině nebylo zas nic tak mimořádného.

Druhý den se s tím svěřila svému klukovi Petrovi, že dostala a že má ještě teď vidět modřiny. Hrozně ho to zajímalo, chtěl přesně vědět, jak to probíhalo. I když se styděla, musela mu to podrobně vylíčit. Byla by na to ráda zapomněla. Teď litovala, že se s tím svěřila, zvláště když Petr chtěl, aby mu ty stopy ukázala. To pobouřeně odmítla, co si myslí, že je snad nějaká striptérka, aby se jen tak svlíkala? A byla naštvaná. Tentokrát šla brzy domů. Trochu kvůli tomu, ale hlavně nechtěla zase přijít pozdě.

Pak 14 dní bylo vše v pořádku. V předvečer jejích narozenin jí přinesl Petr dárek, stříbrné náušnice, a k tomu vlastnoruční veršovanou gratulaci. Byl moc něžný, tak zapomněla na čas, seděli v parku, povídali si. Najednou si uvědomila, že bude asi pozdě. Hodinky neměla, ani Petr, tak spěchali na nároží. Tam třičtvrtě na deset. - "Ježíšmarjá, já měla být nejpozději v osm doma, ach to dostanu, to budu zase bita. Já budu moc bita!" a rozbrečela se. Pospíchala domů, taktak stačila schovat náušnice. Rozloučili se kousek před domovními dveřmi, aby je náhodou rodiče snad neviděli. Ale tentokrát to bylo málo platné. Otec i matka byli vystrašení, otec vyhlížel z okna a na rohu viděl ten dlouhatánský polibek na rozloučenou. - "Kde jsi byla tak dlouho? Ne abys řekla, že v šití, já jsem tam volal. Víš, v kolik máš být doma?!" - "Ale tati, my byly s Hankou, já mám zítra narozeniny, a tak jsme byly oslavovat mou plnoletost." - "S Hankou? Tak s Hankou? Oslavovat narozeniny? A to se s Hankou tak dlouho líbáš?!" - Věra strnula: "Já nevím, tati, o čem mluvíš, já se s nikým nelíbala." - "Nelži!" vybuchl otec. "Já vás viděl. A kdo je ten vysoký mladík v klobouku?" Teď viděla Věrka, že je vše prozrazeno. "Ach, tati, prosím tě, nezlob se. Já jsem přece už dost stará, abych mohla mít chlapce." - "To chápu, ale ne s ním chodit tajně, aniž bychom o něm něco věděli. A necourat se po nocích. A nelhat! A i když ti zítra bude 18, potřebuješ pořádnou lekci. Pořádný výprask." - Věra se dala do prosíku, ale věděla, že to asi nepomůže. A taťka k její hrůze zavolal k tomu nejen maminku, ale i mladší sestru Ivanku a bratra Jindru, oba 16 let. A Věra se musela zase položit taťkovi přes koleno, ale tentokrát jí vyhrnul i sukni. Zadek byl jen v tenkých kalhotkách, nepokrývajících celý zadeček. Punčochy s podvazky do poloviny stehen, mezi okrajem kalhotek a punčoch značná část zadku i stehen holá.

Pak Šenkýř odepjal řemen, přeložil si ho a začala exekuce. Tentokrát to bylo moc zlé. Dva tucty. Některá přes kalhotky, větší část na holou kůži. Věrka naříkala, prosila, slibovala, že už to nikdy, nikdy neudělá, kroutila se a nakonec jen přerývaně vzlykala. Zadek byl na rozdíl od minulé exekuce celý oteklý, plný naběhlých pruhů tmavě rudé barvy. Když výprask skončil, sesunula se dcera na zem, přitiskla si ruce k zadku a usedavě naříkala. Nesměla si však tentokrát hned zadek zchladit, musela si ještě vyslechnout kázání od obou rodičů a pak stát ještě čtvrt hodiny v koutě, zatímco ostatní večeřeli. Bráška se jí ještě tajně poškleboval. Bylo jí hrozně. Ta bolest, zahanbení, lítost a ještě hlad. Nevěděla, co má dál dělat.Večer v ložnici, když jí sestra utěšovala, dávala si na zadek mokrý studený ručník. Pomáhalo to, ale ne moc. Ivanka jí říkala: "Nic si z toho nedělej, já byla před čtvrt rokem taky tak bita, no bolí to, ale za pár dní to přejde." - "Ach, já se nemůžu vzadu ani dotknout, ach, jak já budu zítra v práci sedět, ach, to to bolí ..."

Za několik dní jí kamarádka Hanka poradila, aby si příště nenechala tak nasekat. Je plnoletá a může si dělat co chce. "A kdyby to nestačilo, tak řekni, že jsi v jiném stavu, že se budeš muset vdávat, a uvidíš, jak rodiče zkrotnou." Věrka o tom nějakou dobu uvažovala. A když zase seděla jednou večer moc dlouho s Petrem v parku (o minulém výprasku mu neřekla, aby nechtěl vidět stopy - ta jelita tentokrát trvala asi 15 dní) a najednou oba zjistili, že je už moc pozdě. Rozhodla se, že se zařídí podle Hančiny rady, že je plnoletá a že si nasekat nenechá.

A když se po návratu schylovalo k další exekuci - byla přitom matka i sestra - začala Věrka najednou tvrdit, že na to nemají rodiče právo, že je plnoletá. - "Od koho jsi se to dozvěděla?" zahřměl otec. - "Od Hanky Rychtářovic." - "Tak to si o tom promluvím s panem Rychtářem, ale abys věděla, plnoletost u nás začíná v jednadvaceti letech (to bylo ještě před válkou). A pokud tě živíme a bydlíš u nás, budeš poslouchat, a když ne, tak ten řemen zase ucítíš. Tak pojď sem!" - "Ne, tati, ne, já jsem v jiném stavu, já .. my se budeme muset vzít." - Ví to ten tvůj Petr? Co tomu říká?" - Věrka rozpačitě vykoktala, že o tom ještě neví, že je teprve ve druhém měsíci. - "Ták? Tak dnes to bude exekuce zvlášť důkladná, poběhlici si doma pěstovat nebudeme." A než se vzmohla dcera na obranu, chytil ji otec za ruku, zkroutil ji, přinutil ji tak kleknou na zem, rozkročil se nad ní, stiskl ji v pase mezi svými koleny. Nemohla se ani hnout. Vyděšená mamka, která byla na mrtvici, jí na otcův rozkaz vyhrnula sukni a pak jí stáhla i kalhotky ke kolenům. Pan Šenkýř odepnul pásek a tentokrát to byl výprask všech výprasků. Na zadku spousta naběhlých rudých pruhů, v místech, kde se křižovaly, vypadaly na prasknutí. Když rána dopadla do žlábku mezi půlkami, byla bolest k nevydržení. Věra řvala, ječela, prosila, asi po desáté ráně vykřikla, že to není pravda, že si to o tom těhotenství jen vymyslela. - Otec přestal. "Tak co je pravda? Že jsi v jiném stavu nebo nejsi?" - "Ne, nejsem, opravdu ne. Já jsem s ním ještě nespala. Opravdu." - "Tak tys nám lhala? Nebo lžeš teď?" - "Ne teď ne, já to řekla jen proto, abych nebyla zase bita." - "Tak tedy budeš bita za tohle lhaní. Podívej se na maminku, jak je z toho vyděšená." A než se Věrka zmohla na nějaké další vysvětlování, výprask pokračoval; dostala tím řemenem na holou asi 40. Zadek vypadal děsně. Po výprasku nemohla ani chodit, Ivana jí s bídou odvedla do koupelny a tam jí přikládala na rozsekaný zadek mokrý ručník. Dva dny nemohla vůbec jít do práce. Matka ji musela omluvit a Ivana to musela říci i Petrovi.

S ním se sešla až asi po týdnu. Byla ještě celá rozlítostněná. Těšil ji, hladil a nakonec si ve skrytém zákoutí v parku - široko daleko ani noha, tu sukni vyhrnula a stáhla si trochu i kalhotky. Celý zadek byla oteklá modrofialová flekatá plocha.

Tím to neskončila. Pan Šenkýř se dozvěděl, že tu radu o těhotenství má od Haničky Rychtářovic, a tak i s Věrkou navštívili pana rychtáře. A vylíčil mu, jaké rady dává jeho dcera své kamarádce. A ten si Hanku zavolal, ta byla celá rudá, marně se pokoušela zapírat. Bylo to jasné. A tak nakonec dostala výprask i Hanka, i když už byla podle svých slov plnoletá. Před návštěvou. Rákoskou, kterou měl pan Rychtář z dřívějších dob. A ohnutí přes židličku, s vyhrnutými sukněmi. Na holou, jako za stara. Dva tucty, aby si odvykla dávat takové rady. A jelita měla jako nedávno Věrka.