Padesátkrát: "Musíme se chovat ke svému učiteli uctivě." Křída zaskřípěla na černé tabuli v prázdné učebně. Prázdné, tedy s výjimkou pisatelky a zamračené osoby, která toto nešťastnici u tabule uložila.
Dívčiny prsty byly umazané od křídy a byly zde i stopy po ní na pletené vestě, od pasu dolů vše bylo vyhrnuto vzhůru. Baculatý zadek se rýsoval v tmavomodrých těsných kalhotkách, ty také byly pruhovány zbytky křídy, jak se prsty zde otíraly a otiskávaly. "Pojď sem!" - Zadek se zavlnil v kalhotkách, pomalé a váhavé kroky a šoupání podrážek po podlaze. - "Kolikrát to máš, hm?" - "Eh, já nevím, pane," odpověď tichým, téměř neslyšitelným hlasem. - "Tak je spočítej!" - "Ano, pane." A opět pomalé krůčky, zavlnění zadku. Šla zpět k tabuli a počítala: "Hm, je jich sedmnáct, pane." - "Tak tedy pojď!" Její tvář je obrazem, že nechce. Ale šla a postavila se mezi jeho nohy. On poloseděl, zpola byl opřený o první lavici. A pak si ji přitiskl přes levou nohu, přes stehno, ruku jí položil dole na záda a ohnul ji trochu. Její zadek vylezl zpod kalhotek, které ji těsně obepínaly. Růžové otisky, každý asi palec široký, byly patrné na kůži dolní části zadečku nekryté kalhotkami. Otisky pravítka. Odrážely se proti bílé kůži zadečku a stehen, těsně nahoře. Bylo uděleno šestnáct ran, ale většina byla skryta pod kalhotkami. Sedmnáctá byla právě na cestě. - "Oooughoouch!" Její zadek se prohnul dopředu v krátkém okamžiku po tom, jak pravítko dopadlo na její kalhotky a kousek holé kůže. Málem se svezla dolů. Její ruka se přitiskla na zasažené místo, další zrnka křídy se připojila k předchozím otiskům prstů. Ale pravítko vyprášilo většinu zrníček křídy, takže otisky byly nyní méně zřetelné. Ve vzduchu byl poprašek křídy způsobený poslední ránou. Pomalu se usazoval. - "Tak číslo osmnáct!" - "Ano, pane," a šla zpět k tabuli, zadek se jí dosud chvěl, jak ji ta rána pravítkem pálila. A znovu zaskřípala křída na tabuli: "Musím se chovat uctivě ke svému ...."
Žádné komentáře:
Okomentovat