Pandora

Chlapec se z gymnázia domů loudal pomalým krokem. Měl strach. Dnes se totiž dozvěděl výsledek písemné práce z matematiky. Kvůli dvěma hloupým chybám dostal trojku. To už se mu, vyhlášenému jedničkáři, dlouho nestalo. Naposledy loni, ve druhém ročníku. Tetička se svou sestrou, slečnou Martinou, které ho vychovávají, se budou jistě moc a moc zlobit. Zkušenosti chlapce naučili, co bude nutně následovat: přísný trest. Drobný chlapec ještě netušil, jakou přesně bude mit podobu, ale přesto se už chvěl obavami. Snad---- snad to nebude takový krutý výprask jak loni před Vánocemi, kdy nešťastnou náhodou shodil ze stolu
tác s nádobím. Teta na chlapci okamžitě poznala, že se něco přihodilo. Dobře věděla, že chlapec jí má dnes sdělit z písemné práce a dala si to ihned do souvislosti. „Tak hochu, doufám, že to byla jednička,“ podívala se chlapci do očí. Gymnasta ten pohled nevydržel. Smutně zakroutil hlavou. „Byla to tedy dvojka?“ Tetě se při té otázce zúžily oči. Chlapec znovu zavrtěl hlavou.Udělal jsem dvě chyby, tetičko, a dostal trojku.“ „Ty si ze mě děláš blázny, ne?“ bouchla Tetička pěstí do stolu. „To snad nemyslíš vážně?Trojku? Ty, takový vzorný student? Okamžitě si jdi kleknout na rohož, až přijde sestra,zúčtujeme s tebou oba! Chlapec poslušně odešel na chodbu a vyndal z police umělohmotnou rohož s ostrými špičatými hroty. Původně sloužila jako masírovací podložka, ale v tomto bytě byla požívána výhradně k chlapcově trestnému klečení. Hoch zaujal pozic, která byla vyžadována a na níž již byl zvyklý: tělo vyrovnané do přímky, paže podél trupu, pohled namířený do zdi. S přibývajícím časem se hroty rohože zarývaly do kolen a promačkávaly na kůži svůj otisk. Bylo to nepříjemné a bolelo to. Chlapec tu bolest však nevnímal, protože musel myslet na to, co přijde, až se vrátí slečna Martina. Právě když na hodinách odbila půl třetí, otevřely se dveře a slečna se vrátila s práce. Její pohled okamžitě zaregistroval klečící tělo. „Ale, ale, chlapče, copak jsi zase provedl?“ zeptala se.„Dostal jsem trojku z písemné práce,“ odpověděl chlapec třesoucím se hlasem. A plný strachu se pokusil prosit za odpuštění: „Já se polepším, slečno, opravdu. Prosím věřte mi.“Slečna stála a tvářila se zlostně a výhružně. „Já ti můžu věřit, ty nevděčníku,“ pronesla (a z toho že mu řekla „nevděčníku“, chlapec pochopil, že trestu neujde.) „ ale uznáš snad sám, že za každou chybu musí následovat potrestání. V půl páté tě budu očekávat ve své pracovně. Do té doby tu budeš klečet. Čas utíkal neuvěřitelně rychle. Přesně v půl páté zaklepal chvějící s se rukou na dveře pracovny. Slečna stála uprostřed místnosti a pohrávala si s rákoskou. Teta seděla na židli a přísně pokyvovala hlavou. Chlapec ztěžka polkl. „Víš, co tě čeká, že?“ zeptala se teta. Chlapec přikývl. Snad aby zmírnil hněv obou rozhněvaných vychovatelek, sám si iniciativně sundal kalhoty a stáhl trenýrky. Nechal je volně padnout na zem k chodidlům a vystoupil z nich. Trochu popotáhl a utřel si oči. Slečna ukázala na stůl. Chlapec pochopil, že se přes jeho desku má ohnout. Už tak chtěl učinit, ale teta ho zarazila. „Ne, dnes se svlékni úplně celý, rozumíš?!“ chlapec se kousl do rtů a zčervenal ponížením. Rozepnul si poslední část ošacení, bleděmodrou košili, přešel ke stolu a položil se břichem na dřevěnou desku. Se stupňujícím se strachem z bolesti očekával trest.„Takže si to zopakujeme, chlapče“ měla ještě před exekucí proslov teta. „Provinil ses lajdáctvím, špatně ses připravil na písemnou práci a následkem toho dostal trojku. Kolik myslíš, že si zasloužíš ran?“„Nevím“, špitl chlapec.„Když jsi loni o Vánocích shodil ze stolu ten tác s nádobím, dostal si pětadvacet pořádně ostrých“, připomněla teta. „Myslíš si, že trojka z matematiky je horší provinění? Já myslím,že každopádně“.„Zkrátka,“ řekla netrpělivě slečna, „vidím to na šedesát ran rákosku. Souhlasíš s trestem?“"Ano“ řekl tiše chlapec. Nic jiného mu také nezbývalo.„Budeš si je počítat a po každé z nich slíbíš, že si tu známku opravíš,“ dávala mu slečna poslední instrukce. Potom se už postavila za chlapce a přejela mu rákoskou po vystrčeném nahém zadku.Nacvičeným pohybem se rozpřáhla a prudce švihla přes chlapcovy půlky.„AUUU!!!“ vykřikl. Bolelo to víc, než předpokládal. Dojem z rány jistě zesílil i strachz jejího očekávání. Chlapec se hned vzpamatoval a poslušně vzlykl: „Jedna, slibuji že si známku opravím.“ Sotva dořekl větu a nadechl se, na jeho zadek dopadla druhá, ještě silnější rána. Opět vykřikl bolestí a vzápětí plačtivě zadrmolil: „Dvě. Slibuji že si známku opravím.“Při desáté ráně se chlapcovo výkřiky a vzlykání změnili v pravidelný vzlykot. slečna chvíli počkala, než se chlapec vzpamatuje. Zatím si zálibně prohlížela rudé pruhy na nahém zadku. Dařilo se jí pokaždé zasáhnout jiné místo – ještě několik ran a celý zadek bude mít jednolitou červenou barvu!!! Jakmile se chlapec trochu vzpamatoval, výprask pokračoval v neztenčené míře. Chlapec měl pocit, že mu zadek vysloveně hoří. Když exekuce dospěla do poloviny a chlapec měl na svém pozadí vysázeno již třicet velmi ostrých ran, slečna předala rákosku tetě se slovy: „Teď ty, mě už bolí ruka.“
Teta vnesla do bití novou sílu a bylo znát. Projevilo se to i na intenzitě chlapcovo křiku. Právě když ochraptěným hlasem zasténal „třicet čtyři, slibuji, že si známku opravím“, ozval se u dveří zvonek. Výprask tím byl přerušen a slečna šla otevřít. Chlapci se zastavil dech, když na chodbě zaslechl hlas spolužačky Lucky. Byl do ní tajně zamilován. Dokonce už ho doma několikrát navštívila – jako kamarádka. Snad jí slečna nechce pustit dál, aby ho spatřila nahého, seřezaného, poníženého…? Nejhorší chlapcovy představy bohužel došly naplnění. Neměl odvahu zvednout se z desky stolu a otočit se, ale slyšel, jak slečna ve dveřích pracovny říká: „Jen pojďte dál, mladá dámo. Jak už sem Vám říkala museli jsme našeho synovce potrestat, provedl opravdu něco hrozného. Věřím, že máte pochopení pro přísnější výchovné metody.“„Samozřejmě, slečno Martino,“ odpovídala uctivě Lucka.To už se její hlas ozval na prahu dveří.„Zůstaň tak, jak jsi,“ zasyčela na chlapce teta. Lucku pozdravila s úsměvem: „Vítám Vás. Jen tady se synovcem něco vyřídím a pak se vám bude věnovat.Snad… snad Lucka neuvidí jak dostanu těch zbývajících dvacet šest ran, přemítal zoufale chlapec. Už teď věděl, že se nebude moci své spolužačce podívat do očí. Vidí ho úplně obnaženého, dokonce i jeho intimní místa, koukající pod červeným zadkem! Ach, ta ostuda, ta nepředstavitelná hanba. Chlapec měl hned o důvod k pláči víc. Slečna však naštěstí nechtěla, aby se stala Lucka přímým svědkem, a tak jí odvedla do pokoje pro hosty. Chlapci na chvilku blesklo hlavou, že by mu v této situaci snad mohla teta zbytek trestu prominout – jeho naděje však byla marná. Dostal celých šedesát ran. Po té poslední se s tichým pláčem zhroutil pod stůl.„Teď se oblečeš a půjdeš se přivítat se svou spolužačkou,“ přikázala mu teta s trochou posměchu hlase. Chlapec vyčerpaně poslechl. Když si natahoval trenýrky, zavadil si rukou o rozsekaný zadek, zaskučel bolestí. Slečna seděla v pokoji pro hosty a bavila se s Luckou velmi přátelsky, jako rovný s rovným. Chlapec se neodvážil na kamarádku pohlédnout. S odvrácenýma očima jí podal ruku a stál uslečny křesla. Sednout si – to bylo nemožné. Pozoroval, jak se ti dvě spolu baví. Trochu polekaně vycítil atmosféru zvláštního souznění mezi nimi. V duši se mu zrodila strašlivá předtucha. Jakmile se jeho zrak střetl s Lucky pohledem, věděl to jistě. Až příště něco provede, budou na něho už tři!

(povídku zaslal "simlicek")